Cestopisy

> Cestopisy > Jordánsko > Karak - Krak des Moabites

Jordánsko 2019

Humayima, Karak a přes wadi Mujib do Umm Ar Rasas

Na nádraží Wadi Rum

Ráno jsme vstávali v 6 a po snídani nás průvodce odvezl k našemu autu. Cestou z Rum Village jsme se stavili na nádraží prohlédnout si parní lokomotivu stojící s vychladlým kotlem na lehce zavátých kolejích . Právě projížděl směrem na sever osobní vlak – vagon vojáků, dva otevřené s turisty a ještě dva osobní. Trať vede souběžně s Desert Highway z Ammanu přes Maan do Akaby a je důležitou spojnicí pro přepravu hnojiv a potaše do přístavu v Akabě.

Humayima, vykopávky římského města

Najeli jsme na Desert Highway a zamířili na sever. Dnes nás čekal jeden z nejdelších přesunů našeho výletu – 280km do Karaku. Cestou jsme měli plánovánou jen jednu zastávku, hned po několika kilometrech po připojení na Desert Highway. Za vesnicí Al Humaymah jsme odbočili doleva a asi po osmi kilometrech dorazili k nízkému domku uprostřed pouště. Domek byl návštěvním střediskem archeologického naleziště Humayma a byl právě v rekonstrukci. Expozice byly snesené, po objektu se pohybovali dělníci. Správce byl zjevně rád, že někdo – asi po dlouhé době – dorazil. Uvítal nás, prohodil pár slov o historii a nechal nás odejít a plahočit se ve vedru pouští mezi zídkami, které byly kdysi domy nabatejského města. Po Nabatejcích přišli Římané, Byzantinci a osadníci raných islámských kultur – a pak bylo město opuštěno. Potíží byla voda, která se sem přiváděla několik kilometrů z hor. Byli jsme málo důslední a tak jsme nedošli až k nejzajímavějším objektům a zbytkům akvaduktu.

Silnice zvaná Desert Highway

Skalnaté kopce kolem silnice brzy zmizely a zůstala jen suchá, prašná rovina. Občas se vedle silnice objevil nepochopitelně zelený pruh obdělávané půdy, občas bistro v podobě stanu se zaparkovaným velbloudem. Silnice byla často v přestavbě a provoz byl sveden do jednoho směru. Projeli jsme Maan a v Jurfu odbočili na Al Tafile, kde jsme se opět připojili na King`s Highway. Krajina zde byla kopcovitá, hustěji osídlená, vlhčí a obdělávaná – i když teď byla pole sklizená, barvou se příliš nelišila od pouště a o jejich využití svědčily jen brázdy od pluhů.

Karak (Krak des Moabites)

Odpoledne jsme dorazili do Karaku. Na konci skalního ostrohu obsazeného městem se vypínají zříceniny mohutného hradu Krak des Moabites vystavěného v polovině XII. století na místě starověké pevnosti. Kopec byl osídlen již tisíc let před n.l. a zdejší osídlení zmiňuje i Bible. Na konci XII. století muslimové hrad dobyli. Později přešel do držení mamlúků, kteří jej přestavěli. Někteří z křižáků se nevrátili zpět do Evropy a usadili se na protějším kopci, kde se křesťanská komunita udržela po další století. Koncem XIX. století došlo ke sporům s muslimy a část obyvatelstva odešla na sever, kde znovu osídlili Madabu – a při hloubení základů pro své domy odhalili slavné byzantské mozaiky.

Karak - podzemní chodby hradu

Prohlíželi a fotili jsme si hrad z Ifranj, z druhé strany wadi al Karak a tady jsme se poprvé (a naposled) za této cesty stali středem pozornosti místních dětí. Rozhodně ale neměli snahu žebrat, spíš se přišli podívat na exotické návštěvníky a nabídnuté dárky a sladkosti odmítly. Hrad je veřejnosti přístupný za mírné vstupné. Zachovaly se zde zříceniny paláců, kostela a hospodářských stavení, opevnění s rozsáhlými geleriemi a hlavně dlouhé a rozsáhlé podzemní chodby.

Karak

Se zavřením hradu se městečko vyprázdnilo – odjely autobusy a z ulic zmizeli turisté. Nikdo sem nejezdí na noc a to také vysvětluje, proč jsem před cestou v této lokalitě hledal nocleh dost obtížně. Hotýlek před hradem byl zavřený a my jsme šli bydlet do „hotelu“, který byl ve skutečnosti zašlým třípokojovým bytem v boční ulici. I večeře v restauraci se nedala kvalitou (na rozdíl od ceny) srovnat s tím, co jsme měli jinde. Ráno nám bytná přinesla ke snídani velmi dobý falafel, hummus a chobz (arabský chleba), uvařili jsme si k němu čaj a vyrazili dál na sever. Čekalo nás 200km do Jerashe (Džaraš).

Horní konec wadi Mujib

Cesta vedla opět obydlenou krajinou. Před Dhibanem jsme překonali wadi Mujib, které je považovaný za jordánský Grand Canyon. Tady nahoře je údolí asi 5km široké a tři čtvrtě kilometru hluboké a je nutno sjet na jeho dno a pak se opět vyšplhat na protější okraj. Silnice na to potřebuje asi 16km. V serpentinách klesá na dno údolí, mine pole, na kterých se nám podařilo rozpoznat rajčata, překoná říčku po hrázi přehrady a pak přijdou další serpentiny.

Umm Ar Rasas - dva kostely

Níže po proudu se údolí zužuje, voda si razí cestu skalním masivem a k Mrtvému moři ústí několikametrovou průrvou. Není divu, že když tady zaprší, dole jde o život.

Čtrnáctimetrová stylitská věž

Ve městě Dhiban jsme odbočili na východ, abychom se podívali na památku zapsanou na seznamu Unesco. Tou je bývalý římský tábor Umm ar Rasas, na jehož okraji stojí zbytky kláštera a úzká čtverhranná věž. Ta nemá schody a usuzuje se proto, že sloužila stylitům, kteří na jejím vrcholku bez spojení se světem žili a rozjímali. Římský tábor je na první pohled nepřehledná hromada zříceného kamení, ze kterého tu a tam vykukují zachované oblouky a kusy zdí.

Mozaiky v kostele sv.Štěpána

Archeologové zde budou mít ještě zatraceně hodně práce. Okolo tábora je situace poněkud přehlednější, byla zde odhalena řada byzantských kostelů s podlahami zdobenými mozaikami. V řadě objektů byly díry do země a pohled do nich dával tušit rozsáhlejší prostory – zásobárny nebo nádrže na vodu? Hlavní atrakcí areálu je kromě stylitské věže kostel svatého Štěpána. Z kostela samého zbyly jen části zdí, zachovaly se ale lány mozaiek, z nichž některé představovaly znaky měst tehdy známého světa. Nad mozaikami jsou vybudované železné prosklené lávky pro návštěvníky. Těch tu mnoho nebylo – a z toho mála polovina byli Češi.