ARMÉNIE - den 6. - 4.10.2012

Ughtasarské petroglyfy – Sisian – Tatev

Ráno bylo slušně a tak Lyova potvrdil výlet na Uchtasar. Sraz jsme měli na odbočce na Sisian v 10 hodin. Se čtvrthodinovým zpožděním se dostavil omlácený Uaz s prošedivělým vousatým řidičem, který se omluvil za zpoždění, naložil nás a vydal se vzhůru po polní cestě. Hned po pár metrech nám předvedl, co jeho auto umí: v jízdě po cestě bránil náklaďák, ze kterého cosi skládali. Řidič se nerozpakoval a namířil autem proti strmé mezi a překážku suše objel.

Pan Sasun mluvil anglicky a rusky, takže jsme se dokázali dohodnout a celou cestu jsme rozprávěli. Projeli jsme vesnicí, kde dříve žili Azerové a za karabašské války se odstěhovali (Sověti nám sem ty pastevce nacpali, teď si zase můžeme půdu obdělávat), dál mezi poli a loukami, teď už zoranými a spálenými, cesta nabírala sklon, UAZ na redukci šplhal přes kameny, často v náklonu, že jsme čekali, kdy se převrátí. Osmnáct kilometrů od silnice jsme jeli skoro půl druhé hodiny a celou cestu jsme povídali. Řidič byl strojní inženýr, profesi nedělá, podnik zkrachoval. Ale teď se žije lépe - dřív to bylo otroctví, ne socialismus.

Dodrápali jsme se do výšky 3300 m k hromadě kamení pod horou, která měla vypadat jako velbloud, a na některých kamenech nám řidič ukázal rytiny: postavy zvířat i lidí. Popojeli jsme pár set metrů k jezeru, kde jsou hlavní místa nálezů, včetně slavného petroglyfu údajně představujícího Adama s Evou a hadem. (Kromě nich jsou na kameni vyryté ještě další postavy a objekty.) A zobrazení zvířat - býložravců i šelem, co hrdlo ráčí.

Petroglyfy na Uchtasaru nejsou v Arménii jediné – jsou k nalezení i na mnoha jiných místech, nikde ale ne v takovém množství jako zde. Před 15 000 lety zde bylo tepleji díky termálním pramenům. Uchtasar je vyhaslá sopka a geotermální aktivita tehdy dělala okolí příjemným místem k životu. Předpokládá se, že nejstarší rytiny mohou pocházet z dob prvního osídlení a že byly průběžně doplňovány až do doby, kdy poslední lidé v důsledku změn klimatu (už tehdy prý způsobených člověkem – odlesněním rozsáhlých ploch) odešli do nižších poloh. Metoda pro přesné datování zatím nebyla nalezena.

Nahoře bylo chladno, vítr hnal po obloze mraky a vzduchem občas poletoval sníh. Prohlédli jsme si petroglyfy, poobědvali jsme chleba se sýrem, obešel jsem jezero a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Někdy prý odjíždí pan Sasun do údolí sám – návštěvníci tu zůstávají na noc a někteří se vydávají dál pustými horami – čemuž se ovšem místní shovívavě usmívají. Proč to dělat, když se tím navíc riskuje setkání s medvědem.

Cesta dolů byla v kritických místech ještě dramatičtější než cesta nahoru, ale řidič věděl, co dělá a jel jistě a bezpečně. Jeli jsme trochu jinou cestou, protože tudy by mohly být vidět koroptve, to štěstí jsme ale neměli. U našeho auta jsme se rozloučili. Byli jsme spokojení a myslím, že pan Sasun taky.

fotografie: Ughtasar

Výlety v Arménii - záznam tras z GPS

Zajeli jsme ještě do Sisianu – tentokrát cestou okolo Zorac Karer, takže to bylo o dost blíž. Vědět to včera... jenže o cestě neví ani mapa, ani GPS.

Hned na kraji Sisianu je kostel Sv.Řehoře, vystavěný v VI. století na místě pohanského chrámu. Zachoval se prý od té doby jen v mírně pozměněné podobě a mne zaujal vysokými nikami na vnější fasádě. Konstrukce kostela je obdobná jako u novějších staveb – stavební styl vytvořený v polovině prvního tisíciletí přežil dodnes. V blízkosti kostela je hřbitov a památník padlým v karabašské válce. Na pět desítek hrobů s podobiznami mladých mužů, jmény a roky úmrtí 1993 a 1994.

V Sisianu v bance jsme vyměnili nějaké dolary (kurs 405,5) a navštívili lékárnu. Nebylo ještě tak pozdě a tak jsme se rozhodli, že dnes zajedeme ještě na Tatev.

fotografie: Sisian

Už z dálky bylo vidět, že nad soutěskou řeky Vorotan se válejí mraky a počasí nebude ideální. Zamířili jsme po M2 na Goris a podle ukazatelů jsme odbočili na H45 směrem na Tatev. Napřed šest kilometrů zvlněnou planinou na Šinuair a potom doprava čtyři kilometry do Halidzoru. Tady je velké parkoviště u konečné lanovky Wings of Tatev, která vás přenese přes soutěsku přímo ke klášteru. Má dvě kabinky, jede každou čtvrthodinu a je 5.7km dlouhá. Jedna jízda je za 3000, zpátečka za 4000. Nojo, jenže když pojedete lanovkou, nesestoupíte na dno soutěsky a neuvidíte Ďáblův most. Takže jsme pokračovali v jízdě. Hned za Halidzorem začne silnička v serpentinách klesat k řece. Na dně, půl kilometru pod úrovní stanice lanovky, je plácek k zastavení.

Tak kdepak máme ten Ďáblův most? No, stojíme na něm. Kdysi dávno se při zemětřesení utrhl kus skály a na dně se zaklínil tak, že pod ním zůstal volný průtok. Takto vzniklý tunel, kterým řeka protéká, je 50m dlouhý. Nahoře si této zvláštnosti ani nevšimnete, silnice po 30m začne zase stoupat do protilehlého svahu. Z okolních skal tu prýští termální prameny a je tu i uměle vybudovaný bazének, ve kterém se můžete vykoupat. Místo ale k pobytu nevybízelo. Bylo už pozdě odpoledne, obloha zatažená, na dně soutěsky bylo chladno. Schody k prameni byly kluzké, povalovaly se tu odpadky a kapesníkový strom také už tak chabý dojem nijak nevylepšoval. Bylo by lepší vydat se po proudu k Tatevské poustevně, opuštěnému klášteru z XII. století. Bohužel nám nezbýval čas.

Silnice od Ďáblova mostu vzhůru byla prašná a kroucená, ale těch 500m jsme zase museli vystoupat. Příště bych raději volil cestu lanovkou. Auto hrdinně šplhalo serpentinami, výmol nevýmol, až jsme konečně zastavili před opevněným klášterem. Hradby jsou zachovalé, řekl bych, že hlavně díky tomu, že byly postaveny v XVIII. století. To, co chrání, je ale mnohem starší. Když jsme prošli branou, otevřelo se před námi nádvoří a naši pozornost přitáhl hlavní kostel. Jmenuje se Poghos - Petros (tedy katedrála apoštolů Petra a Pavla) a byl dokončen v roce 906. Před vlastním kostelem je místo obvyklého gavitu zvonice – teď tedy spíš otevřená předsíň, částečná rekonstrukce vyšší zvonice z XIX. století, která se zřítila v roce 1931. Vedle kostela vypadají její mohutné sloupy a celková hmota těžkopádně. K jižní zdi přiléhá kostel Řehoře Osvětitele.

Uvnitř katedrály toho z původní omítky a fresek mnoho nezbylo. Pohled určitě přitáhne věž, zvyšující a prosvětlující prostor chrámu. Je výrazně rozměrnější než u jiných arménských kostelů – ostatně stejně jako celý kostel.

Když jsem vyšel z katedrály, byl čas rozhlédnout se po zbytku kláštera. Nad vchodem, branou ve východní zdi, je malý kostel S.Astvacacin (Panny Marie) z XI. století. K obranné zdi pak přiléhá řada budov, které sloužily universitě (škola byla založena spolu se stavbou katedrály a ve XIV. století se stala významnou universitou). Další pak stojí na skalách v jižní části areálu. V některých místnostech jsou velká okna, ze kterých je výhled do hlubiny kaňonu.

Kamenná budova vně kláštera je rekonstruovaný lis na olej. Uvnitř je k vidění kámen pro lisování oleje a ohniště, na kterých se olej dále upravoval. Olej zde vyrobený se používal k liturgickým účelům. Bohužel byla v objektu tma a tak si člověk na informačních panelech moc nepočte.

A to už jsme tedy zase venku. Kolem kláštera pokračuje silnice dál do hor. Když se po ní vydáte, dojdete po pár stech metrů na protější stranu bočního údolí a máte před sebou Tatev na pozadí kaňonu Vorotanu – pokud jste tohle neviděli, nebyli jste tady.

Světla vydávaného zataženou oblohou ubývalo. Než se setmělo, stihli jsme se prokroutit dolů přes Ďáblův most a po lepší silnici do Halidzoru. Pak už jsme jeli potmě.

fotografie: Tatev

Na večeři jsme zašli zas do stejné restaurace jako včera a dali si téměř totéž, jen v šašliku byl jiný druh masa (telecí) a zapíjel jsem pivem, a cena se vyšplhala přes 7000, za což to určitě nestálo. Zítra už ne.

den 7. : Skalní obydlí Khndzoresk - Goris

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan