ARMÉNIE - den 2. - 30.9.2012

Chrám a soutěska Garni - Havuts Tar - Geghard

Snídaně v 8, tentokrát jednodušší - sýrový koláč a chleba s marmeládou, kousek moučné a syté domácí chalvy, a v 9 jsme vyrazili směr Garni. Z Three Jugs je to jednoduché: vyjedete z brány, zahnete doleva a jste na správné silnici. Počasí jako včera: ráno chladno - tak 10 - ale jak vyleze slunce, jde to nahoru přes pětadvacet.

Silnice do Garni vypadala zpočátku děsivě, pak se ale vylepšila a na místo jsme přijeli asi ve tři čtvrtě na deset. Projeli jsme podle šipek vesnicí a zaparkovali jsme na parkovišti přímo u brány do areálu. Kiosek, suvenýry, pokladna. Otevírá se v deset, byli jsme tu první. Chvíli jsme zevlovali okolo, nakoukli do strže, zjistili jsme, že po pěšině se dá dojít až k chrámu, aniž by bylo nutné jít branou (ale styděl bych se to využít) a když otevřeli, koupili jsme si po tisícovce lístky a šli jsme se podívat na antický chrám postavený v roce 1970. Tak čtvrtina kamenů byla původních. Kromě chrámu tu byly základy dalších budov (v těsné blízkosti chrámu jsou základy kostela, tak VII.-IX. stol.) a v zastřešené prosklené kůlně byly zbytky lázní s kouskem mozaiky. Tedy, helenistická pevnost tu byla už ve III. století př.n.l. (a už tehdy se stavělo na předchozích základech z III. tisíciletí př.n.l.) a zmíněný chrám postavil v roce 77 n.l. král Tiridates I. Chrám se zřítil při zemětřesení v roce 1679 a v roce 1970 byl obnoven. Pokud někdo ohrne nos nad datem znovupostavení chrámu a rozhodne se nepoctít Garni svou návštěvou, jeho chyba. Dávní obyvatelé si pro svou pevnost vybrali dramatické místo, plošinu na hraně strmého srázu s nádherným výhledem na soutěsku říčky Azat a čedičové varhany na jejím břehu.

fotografie: Chrám v Garni

Bylo jedenáct hodin, když jsme od chrámu sešli prudce dolů k říčce a vydali jsme se po cestě proti jejímu toku. Míjeli jsme několikeré různě mohutné čedičové varhany, vedle potoka byla občas piknikoviště, ale na to, aby nás lákala k posezení, bylo v jejich okolí příliš nepořádku. Podél cesty vedlo potrubí, vycházející z areálu s cedulí Veolia. Zdalipak jim tady taky zdesateronásobila cenu vody s tím, že jsou rozvody ve špatném stavu a pak desetiletí na nic nešáhla? Míjely nás terénní vozy přepravující turisty, kteří už zapomněli, nač mají nohy. Pak se říčka rozdvojila, cesta vedla jen vlevo, šli jsme tedy po ní skrz soutěsku, na jejímž konci se přes potok klenul most, prý z XI. století. Právě byl obětí surové rekonstrukce. Po jejím skončení bude pořád vypadat jako kamenný, ale uvnitř bude beton.

Tady jsme potkali Arména, který by si s námi moc rád popovídal, ale ruštinou nevládl a angličtinou jen málo. Přešli jsme společně rozestavěný mostek a vystoupali prudkým svahem na travnatou planinu s několika stromy, kde cedule hlásala, že se jedná o veřejné tábořiště. Pod stromy byly stoly a pramen vody. Zatímco jsme odpočívali ve stínu, Armén odešel do návštěvního střediska rezervace Chosrov a vrátil se s tím, že do rezervace se nepouští. Opustil nás pak stejnou cestou, kterou jsme přišli. My jsme zašli také k návštěvnímu středisku a tam nám starší strážce potvrdil, že už dva měsíce se do rezervace nepouští a platí to i pro zříceniny kláštera Havuc Tar (Havuts Tar), což byl asi jediný pro nás dosažitelný cíl. Ptal se, odkud jsme, a pak říkal, že se stydí, že nás tam nemůže pustit, když jsme přijeli z tak daleka, ale že kamery jsou kamery… Ukázal nám alespoň cestu zpět do údolí, abychom se nemuseli vracet.

fotografie: Soutěska Garni

Cesta klesla k potoku, přešla mostek a vracela se podél potoka. Před mostkem ale odbočovala pěšinka do suché strže. Vydali jsme se po ní, drápali jsme se sutí a prachem, chytali se jedněch keřů a vyhýbali jsme se těm trnitým, až jsme se zaprášení, poškrábaní a upocení ocitli na cestě, po které se dalo pohodlně přijít od návštěvního střediska.

Vydal jsem se po ní a asi po dvaceti minutách jsem dorazil k Havuc Tar, zřícenině starého kláštera postaveného z červeného a černého tufu. Vešel jsme klenutým portálem a našel jsem zřícený kostel s krásnými zdobenými kamennými rámy oken a dveří a spoustu kačkarů - kamenů s vytesanými kříži. Klášterní komplex byl vystavěn XII.-XIV. století a rekonstruován na začátku XVIII. století poté, co jej v r.1679 poničilo zemětřesení. Kostelík Amenaprkič, stojící opodál na západním okraji ostrohu, je ještě starší. V roce 1013 jej postavil Grigor Pahlavuni, člen arménské královské rodiny. Všechny stavby však mají jedno společné: jejich střechy jsou propadlé, pomalu podléhají zubu času. Zdobené stavební kameny, rozházené po okolí, zarůstají vegetací a zapadávají prachem.

fotografie: Klášter Havuts Tar

Výlety v Arménii - záznam tras z GPS

Sestoupili jsme stejnou strží na cestu a po proudu potoka jsme došli k rybí farmě, kde chovali něco podobného jeseterům a kde stála drahá auta a jejich osádky se cpaly u stolů v besídkách. Po děsivé dlážděné cestě (tudy snad ty mercedesy ani nemohly projet!) jsme se šourali nahoru do vesnice Garni. Vesnice byla žalostná, neomítnuté nebo zchátralé domy, pach zvířat, roští, odpadky, rozbité cesty s kalužemi. V tomto ohledu to bylo asi nejzanedbanější místo, na jakém jsme se při svém putování Arménií ocitli – jiné vesnice byly také chudé a měly rozbité cesty, ale bylo tam čisto. Přitom Garni patří k nejnavštěvovanějším a z Jerevanu nejdostupnějším atrakcím a tak bych čekal, že se to odrazí i v úrovni přilehlé obce. Ale měli tam pěkný kostelík Maštots Hajrapet (Mashtots Hayrapet) z XII. století.

Když jsme došli k autu, bylo čtvrt na pět. Zaplatili jsme dvě stovky za parkování, vrátili se na hlavní a pokračovali dál na východ na Geghard. Podél silnice leckde nabízeli krásná jablka, hrušky a další ovoce a zeleninu a ořechy - právě byla sklizeň. Geghardem končí údolí a s ním také silnice, dál jsou jen hory a za nimi jezero Sevan.

Klášter se mi nezdál příliš zajímavý do chvíle, než jsem vstoupil do kostela. Chrámové prostory navazovaly jedna na druhou a vnitřní prostor byl výrazně větší, než odpovídalo stavbě, jak jsem ji viděl zvenčí. Řada kaplí byla vytesána do skály - dírami ve stropě dopadalo dovnitř ubývající denní světlo a mísilo se s blikotáním svíček. Žádná elektřina. Bylo tu dost lidí, zapalovali svíčky a zkoušeli akustiku. Vzduch byl těžký.

Jako v každém arménském klášteře, i v Geghardu byla řada kačkarů, kříže byly vytesané i do povrchu skály, některé z nich obarvené načerveno vzácnou a trvanlivou barvou z brouků (račte navštívit museum rukopisů Matenadaran v Jerevanu, tam jsou brouci vystavení). Co však je na Geghardu jedinečné a dělá z něj cíl mnoha návštěvníků, je hlavice kopí, která zde byla po staletí uchovávána (a dnes je uložena v museu v Ečmiadzinu). Legenda říká, že hlavice patří kopí římského vojáka, který jím při ukřižování bodl Ježíše do boku. I bez legendy je klášter pozoruhodným místem a má úctyhodnou historii. Podle arménských historiků byl klášter (jmenovaný Airivank) založen ve IV. století , současné stavby však pocházejí spíše z XII. a kostel ze XIII. století.

fotografie: Klášter Geghard

Světla ubývalo a my jsme měli hlad (obědvali jsme jen kus chleba s máslem) a žízeň. Pár set metrů zpátky po silnici byla v zatáčce restaurace, kde stálo dost aut, tak jsme to zkusili taky. Za 3300 dramů jsme dostali dva dobré kebaby, mísu rajčato-okurkového salátu kořeněného koprem a lavaše, že jsme ho nesnědli. Lavaš pekly dvě ženy v tradiční peci umístěné mezi stoly. Pili jsme colu, ale správná volba měly být ovocné šťávy. Mezitím se setmělo a jízda zpátky po tmě nebyla příjemná, na silnici můžete klidně potkat stojící neosvětlené auto. Zajeli jsme ještě do supermarketu Star doplnit zásoby a s pomocí mladé Arménky mluvící anglicky nám odvážili z balíčku půl kila cukru, když jsme se tvářili, že kilovka je na nás moc. Zkuste to někde u nás.

den 3. : Khor Virap – Echmiadzin – Saghmosavank - Hovhannavank

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan