Cesta do Skotska - 3

Tantallon, Stirling, Loch Tay, Highland games

Ráno zase poprchává. Balíme a jedeme k pobřeží navštívit to, co zbylo z hradu Tantallon.

Tantallon vast,
Broad, high and stretching far,
And held impregnable in war,
On a projecting rock it rose
And round three sides the ocean flows.

(Marmion, Sir Walter Scott)

Písková cesta nás vede dál do mlhy. Kolem je jen pokosený trávník a kdesi před námi tlumeně duní mořský příboj. Dunění sílí a v mlze před námi lze tušit tmavý stín, který nabývá tvaru vysoké souvislé zdi. A ještě o chvíli později vystoupí rozeklané tvary pobořených věží a celek nabývá barvu červeného pískovce. A to už procházíme masivní branou hradu Williama, 1. hraběte Douglase, na nádvoří obklopené ze tří stran Severním mořem, do kterého prudce spadají padesátimetrové útesy. Využijeme možnosti vystoupit po točitém schodišti uvnitř zdi na vrchol hradby, cestou nahlížíme do různých komnat, věží a chodeb a jsme překvapeni nečekanou rozsáhlostí stavby. Silný severovýchodní vítr žene mokré mraky po hladině moře a pak dál proti omšelým zdem hradu, otvory oken a dveří dovnitř. Mokrá mlha se točí ve věžích se zříceným schodištěm a vyvolává pocity opuštěnosti a beznaděje. Co to bylo za lidi, kteří zde dokázali den za dnem žít a vzdorovat drsnému podnebí, vyrývajícímu hluboké záhyby do kamene stavby, kteří dokázali ubránit se i královskému vojsku... Mlha pomalu řídne a v moři se objevuje ostrov Bass Rock, na kterém je kromě majáku i ptačí rezervace terejů, pojmenovaných právě podle této skály (no, v češtině to nefungue :-).

Pokračujeme po pobřeží na západ k Edinburghu, míjíme ho a zastavujeme na parkovišti mezi dvěma mosty, slavným železničním dokončeným v roce 1890 a novým silničním. Jejich úžasné rozměry si uvědomujeme až po chvíli, když si konečně všimneme trpasličích kamionů uhánějících přes záliv Firth of Forth. Na železničním mostě obrovský světelný ukazatel odpočítává dny zbývající do začátku posledního roku tisíciletí: 149 to 2000. Jinak je na mostě také lešení. Chvíli se potulujeme okolo, obědváme, fotíme a pak vyrážíme do královského města Stirlingu. Služeb mostu tak nevyužijeme, protože přes něj vede silnice na sever, na Perth.

Stirling se svým královským hradem patří ke skotské historii přinejmenším stejně jako Edinburgh. Zemřel zde mimo jiné král Alexander I., narodil se Jakub III. a další z rozporuplných postav skotských dějin, Marie Stuartovna, zde byla ve věku devíti měsíců korunována za skotskou královnu.
K té rozporuplnosti (a to volím velmi mírný výraz): Marie, katolička vychovaná ve Francii, se za čas vrátila do Skotska, aby se ujala vlády nad hospodářsky zanedbanou zemí, ve které se již nějaký čas upalovali protestanští kazatelé a potom zase naopak ničily katolické kostely, až nakonec skotský parlament postavil mši mimo zákon. A provdala se za lorda Darnleye, se kterým měla syna, pozdějšího Jamese VI. Jenže manžel se neukázal být tím, čím se zdál a Marie si našla zábavu ve společnosti Davida Rizzia. To se samozřejmě panu Darnleyovi nelíbilo a Rizzia nechal zabít. Marie mu to měla za zlé a než se sešel rok s rokem, potkala Darnleye nehoda, na které měl podíl hrabe Bothwell. A za tři měsíce už byl Mariiným manželem (napřed se ovšem zbavil své manželky). Svatba vzbudila takové pohoršení, že Bothwell musel utéci do Norska a Marie abdikovala ve prospěch svého syna a byla internována. Utekla však za pomoci jakéhosi Hamiltona, který doufal v jisté výhody, které by mu plynuly z případného sňatku s ní. To, že její poslední manžel byl stále ještě naživu, byl jen podružný detail. Úmysl utéci do Francie jí nevyšel a tak se ocitla u své příbuzné, královny Alžběty, v Londýně. Ta však svou nejnebezpečnější sokyni nechala popravit za údajnou přípravu atentátu.
Ale teď jsme ve Stirlingu a právě jsme vystoupali strmou ulicí až na královský hrad. V jeho prostorách je muzeum vojenské historie Skotska s předměty, obrazy a fotografiemi připomínajícími všechny války, kterých se skotští vojáci zúčastnili. Lžička z búrské války, kapesní bible s uvízlým úlomkem šrapnelu, která zachránila svému držiteli život, hodinky se stejnou historií, předměty denní potřeby, součásti stejnokrojů, zbraně, medaile, chirurgické náčiní (především pilky různých tvarů). Ale zajímavější nám připadala kuchyně zařízená ve středověkém stylu, s hromadami potravin (sádrových, samozřejmě), kuchaři a kuchařkami škubajícími bažanty, dětmi rozlévajícími mléko z rozbitých džbánů... a řičel jsem nad scénou, kde řezník nese přes rameno půlku telete (? už se nepamatuju přesně), je nakročený a se zlobným výrazem se ohlíží na psa snažícího se kus masa urvat pro sebe, zatímco další muž psa vztekle nakopává. A celá scéna je zmražena navěky v tomto okamžiku, jako by se jí dotklo Fimfárum pana Wericha.
Královský sál se právě opravoval a uváděl do původního stavu po dlouhé době, kdy sloužil jako kasárna. Na nádvoří byly pískovcové bestie (lvi a jednorožci) připravené k vyzvednutí na střechu, v přilehlých sálech instalovaná výstavka, přibližující probíhající práce, včetně detailně provedených modelů. Ještě jsme prošli kolem hradu, prohlédli si kamenickou výzdobu (stojí za to a vůbec nejlepší jsou kamenná prasata, trčící přední půlkou ze zdí) a je tu večer a míříme do kempu. Do kempu je mimochodem třeba jít hlavně proto, že ve volné přírodě se prostě stanovat nedá. Jestli smí, nebo nesmí, je v tomto případě nepodstatné, protože ve vřesu stan nepostavíš. A postavíš-li, neulehneš. A ulehneš-li, stejně oka nezamhouříš, protože ty děsné boule tě budou tlačit všude. A tak je to tam skoro všude.

Bylo zase ráno, měli jsme za sebou návštěvu Pitlochry, což je především turistické centrum pro ty, kdo směřují na Grampiany a Cairngorms, v návštěvním centru jsme se probírali mapami a dohadovali se tak dlouho, až naše drahé třípětinové většiny znervózněly a Ivan prohlásil, že pět liber za mapu nedá, vzal kus papíru, podle mapy na něj namaloval tři čtyři čáry a prohlásil, že podle toho je schopen nás vést na výlet v kopcích jižně od jezera Loch Tay. K jeho cti budiž řečeno, že toho skutečně schopen byl, vždycky se rozhlédl po krajině, podíval do papíru a řekl: Půjdeme tudy a máchl rukou někam do prostoru. Šli jsme naznačeným směrem, přelézali ploty a zříceniny, padali do potůčků a příkopů, prodírali se křovím a po pás vysokou travou, vyhýbali se ovcím a býkům a nakonec jsme skutečně dorazili zhruba tam, kam jsme měli. To ale bylo ještě všechno před námi, po Pitlochry jsme před sebou měli ještě Aberfeldy se stále ještě používaným Wadeovým mostem (1733. Polní maršál Wade vybudoval v první polovině 18. století ve Skotsku na 250 mil cest s řadou mostů, aby se armáda mohla rychle přesouvat a účinně potlačovat vzpurné Highlandery) a malým golfovým hřišťátkem, od kterého se Pavel nemohl odtrhnout. A pak tu byl Weem s hřbitůvkem a mauzoleem rodu Manzie. Ivan v sousedství vypůjčil neuvěřitelně velký klíč, odemkl a mohli jsme si prohlédnout dva prastaré keltské kříže, které mne, přiznám se, trochu zklamaly. Prostě staré silné neforemné kamenné kříže. To, co je obvykle předkládáno jako keltské kříže, ty štíhlé a vysoké, dobře opracované a s mnoha ornamenty a s kruhem v místě křížení břeven, ty tam byly také, ale patří do doby daleko daleko novější, třebas i do minulého století. Kromě křížů byli v mauzoleu zvěčněni dva krásní svalovci nesoucí erb rodu Manzie, kteří se líbili našim manželkám.

When I've done my work of day,
And I row my boat away
Doon the waters of Loch Tay
As the evening light is fading
And I look upon Ben Lawers
Where the after glory glows
And I think on two bright eyes
And the melting mouth below.

(Loch Tay boat song, trad.)

Vrátili jsme klíč a přesunuli se na břeh Loch Tay, kde jsme na jižním břehu poblíž Ardeonaig hotelu zanechali auta a vyrazili na výše zmíněný výlet. Na jeho konci jsme se opět ocitli na břehu Loch Tay, jen asi o šest kilometrů západněji. Krajina je to příjemná a počasí kupodivu vyšlo (pršelo jen občas), takže jsem byl příznivě nakloněn tomu uvěřit, že i po celodenní práci zde může člověk mít romantickou náladu (viz úryvek písně). Zanechali jsme rodiny cachtat se na břehu a mužská část výpravy vyrazila tempem 'vycházkových osm' po silničce pro auta. Záhy jsme stopli mikrobus místního zemědělského družstva a milá a sdílná paní nás odvezla až k autům. Cestou jsem se ptal na původ zřícenin, na které jsme při výletě narazili, a tehdy poprvé padl výraz Highland Clearances - systematické vysídlování Highlands ve prospěch chovu ovcí. Čím dál na sever, tím častěji jsme se s ním setkávali.

Dokončili jsme objezd Loch Tay, v jeho západním cípu jsme se ještě stavili u docela zajímavých vodopádů - tedy ony to byly spíš takové peřeje (nic velkého a teď navíc téměř bez vody, protože bylo mimořádně suché léto) - a ztratily se nám dvě z našich celkem asi sedmi dětí. Hledali jsme, volali a děti nikde. Za čas, kde se vzaly, tu se vzaly, se objevily samy. Prostě šly dál a dál korytem proti proudu a tak se zabraly do pozorování okolí, že zapomněly na čas.

Večer plánujeme další den a jsou s tím trochu potíže. Zatímco část výpravy chce na dvoudenní výlet do Grampian, nám se tam bez mapy moc nechce a raději bychom navštívili tradiční Highland Games, které se zítra konají v relativně blízkém Aboyne (eventuelní návštěvu je třeba naplánovat dopředu a přizpůsobit trasu - hry se konají po celé léto každý weekend, ale pokaždé v jiném městě a pravděpodobnost, že hry budou náhodou právě v tom městě, kde jste i vy, je malá. Na konci tohoto povídání najdete link na stránky s přehledem termínů).

Ráno je opět zataženo, poprchává a my balíme stan a loučíme se s ostatními, které ještě nepustila představa weekendu s batohy na zádech. Prokličkujeme po okreskách do Aboyne, najdeme místo k parkování (teď ještě snadno; v průběhu dne to bude horší a horší) a kupujeme vstupenky (dospělí 3, děti 1). Hry se zde konají od roku 1867 a probíhají na místním greenu, což je v podstatě trávník jako fotbalové hřiště plus skoro stejně velký prostor, na kterém teď stojí různé stánky s občerstvením, textilem (většinou tradičním), whisky, suvenýry a různými předměty doma vyráběnými ze dřeva, proutí, látek, skla, drátu... A taky různé soutěže typu 'dej libru a dostaneš tři klíče a když některým z nich odemkneš tuhle skříňku tak ta flaška vevnitř je tvoje" nebo taky "v tomhle balíčku je zabalená flaška whisky - dej libru a tipni si značku. Tipy si zapíšeme a odpoledne balíček rozbalíme. Kdo uhodl, flašku dostane" a tak podobně. Zatím tady moc lidí není, ale na hřišti už probíhají atletické soutěže, zatím jen lokálního významu. Opravdoví borci nastoupí až odpoledne, po slavnostním pochodu spojených dudáckých kapel a vztyčení standarty ředitele, markýze z Huntly. Mezi houstnoucím davem potkáváme zbytek výpravy, který nakonec změnil názor a dorazil na hry jen chvíli po nás.

V čem se soutěží? Běh, skok, hod kladivem (železná koule na tyči z hikory, váha 16 či 24 liber. Rekord her v Aboyne v hodu lehkým kladivem 142 stop 9 palců ), hod kamenem (16 nebo 22lb), 56lb Weight by Ring (k závaží je připevněn kruh, za který se drží), a soutěže nejnezvyklejší a tudíž pro nás nejzajímavější: 56lb Weight Over Bar, česky bych tomu říkal 'hod vysoký', ke kterému se používá opět závaží na kruhu a háže se trhem dozadu přes hlavu. Účelem je přehodit laťku podobnou jako je pro skok o tyči a nezmrzačit si přitom páteř. Další je Tossing the Caber, tedy hod kládou. Kláda má tak asi pět, šest metrů. Čtyři bafuňáři ji postaví svisle, vy si pod břichem spojíte ruce dlaněmi nahoru, bafuňáři vám do nich uloží konec klády, vy se rozběhnete.. a kláda se převáží a složí se na zem. Tak to ale vypadat nemá. Vy máte v určitém okamžiku kládu vymrštit tak, aby spadla na opačný konec a přes něj se překlopila směrem od vás. A pak se teprve měří vzdálenost. Dopoledne se to podařilo málokomu. No, a poslední a asi nejznámější disciplínou je přetahování lanem družstev, Tug o' War, které je vyvrcholením celého dne. Po celý den pobíhají pořadatelé obleční v saku s kravatou v kombinaci s kiltem po hřišti s kolečkem a lopatou a opravují vykopnuté drny.
Ale nejen sport jsou Highland games. Současně probíhjí soutěže v tradičních tancích (Hornpipe, Jig, Highland Fling a další) a soutěž dudáků: Na podiích v rozích hřiště velmi pomalu, krokem kohoutů v hejnu slepic, pocházejí krojovaní dudáci a hrají něco, co vás po chvíli donutí najít si ke sledování her místo poněkud vzdálené od podia. Pod přístřeškem vedle podia sedí dva páni porotci a velmi pozorně sledují a poslouchají hráče. Čas od času se, podle časového rozpisu a bez ohledu na právě probíhající program, seřadí spojené dudácké kapely, spustí břeskný pochod a za doprovodu bubnů obejdou green, načež opět zmizí a střídají se ve hraní mezi stánky. Postavte se úplně k cestě, po které půjdou a ucítíte, jak se třese země, zvuky dud vás ohluší a bubny vám zpění krev a budete možná o kousek blíž k pochopení vojáků z Highlands, kteří se za tohoto doprovodu hrdinně vrhali v bitvách proti přesile a občas i vítězili. No, a je tu již zmíněné přetahování lanem. Nikdy by mě nenapadlo, že se z toho může vyvinout tak dramatické utkání, kdy jednotlivá družstva mají každé svou taktiku jak rozhodit soupeřovo soustředění, paty borců vyrývají v trávníku hluboké brázdy, štěstí se přiklání hned na jednu, hned na druhou stranu, až na jedné straně někdo uklouzne, povolí a obarvený střední díl lana se přesune mimo středovou značku... a je tu závěrečný pochod a my se vydáváme hledat nějaký kemp.

Cestou se stavujeme u kamenného kruhu kousek severně od Aboyne. Působí však velmi nevěrohodně, je to jen několik kamenů rozházených po nevýrazném návrší uprostřed pole. Ale archeologové tvrdí, že už jsou tam 4000 let a že jejich poloha dává nějaký smysl.

Ráno je chladné a zamračené. Přátelé, plni elánu, vyrážejí konečně na Grampiany a my pomalu balíme a couráme se k pozoruhodnosti zvané Souterrain, což je chodba do země překrytá obrovskými plochými kameny, na vysvětlující tabulce se zase hýří tísícovkami let a tvrdí se něco o skladišti potravin. Chodba je překvapivě dlouhá (tím myslím pár metrů, asi tak 8) a směrem dozadu se rozšiřuje. Je v ní sucho a čisto.