Cesta do Skotska - 2

Jedburgh, Melrose, Dryburgh, St Abbs Head, Edinburgh

Take me there and burry me low
Where I can hear the bonny Tweed flow
A sweeter place I never did know
Rolling hills of the Border

(Rolling Hills O' The Border, Matt McGinn)

Silnice se kroutí a stoupá k průsmyku. V něm je vztyčený balvan a na něm napsáno: SCOTLAND. A za ním silnice klesá mezi Rolling hills of the Border. Borderlands. Mírná, příjemná kopcovitá krajina, jejíž relativně mírumilovní obyvatelé si po tisíciletí užívali průchodů různých armád sem a tam: ať už to byli Římani, Piktové, Angličani či Skotové, myslím, že z toho pro ně nikdy nic dobrého nekoukalo.

Už za soumraku projíždíme Jedburgh s majestátní zříceninou gotického opatství. U nás jsme - snad s vyjímkou Sázavského kláštera - zvyklí spíše na zříceniny hradů a proto mi volně stojící zeď s vysokými štíhlými oblouky připadala úchvatná. S postupujícím soumrakem pokračujeme dál na sever, míjíme odbočku na Melrose a přejíždíme most přes řeku Tweed, vedle kterého stojí ještě jeden, starší a již nepoužívaný (ale ten ze silnice neuvidíte) a hlavně krásný, vysoký železniční viadukt z červených cihel.

Pro další noci jsme zvolili kemp v Lauderu. Ve skutečnosti je kousek před Lauderem, na pozemcích zámku Thirlestane. Odbočíte ze silnice, projedete mohutnou starobylou zámeckou branou, vlevo zalesněný svah, vpravo louka a za ní ve večerní mlze zámek, před vámi spousta divokých králíků, ještě jenou zahnete doleva do kopce a tam je ten kemp. Správcová bydlí v karavanu vedle umýváren a poctivě vydává potvrzenky. O zámeckých pánech a tedy i majitelích kempu mluví s uznáním a doporučuje nám návštěvu zámku (nakonec jsme ji neuskutečnili. Když vynásobíte nějakých 5 liber počtem členů rodiny, vyjde vám prostě nesmyslné číslo). V kempu je příjemně a klid, i když se zde poprvé setkáváme s oněmi pověstnými midges a ty nejslabší povahy vytahují (k obveselení všech obyvatel kempu) moskytiery. Teprve později jsme došli k závěru, že tady vlastně skoro žádné midges nebyly.

Jedburgh, Melrose, Dryburgh, Kelso. Čtyři velká opatství se společným osudem: založená ve 12. století králem Davidem I., v 16. století za vlády Jindřicha VIII zničená.. a dnes jsou z nich jenom ruiny.

Melrose (vstup 2.80, týdenní rodinný pas 28 pro 60 památek včetně Edinburgh Castle), založené r.1136 jako cisterciácký klášter, je zřejmě nejnavštěvovanější z nich, neboť na jeho pozemcích je mimo jiné pohřbeno srdce Roberta Bruce, krále, národního hrdiny, který na počátku 14. století stál v čele bojů za samostatnost Skotska. Tedy.. občas. On totiž, ještě když se jmenoval Robert De Brus, občas usilovně pomáhal anglickému králi Edwardu I., občas bojoval proti němu - inu, jak se to hodilo. No a potom jakýsi mladík nepříliš vysokého původu, William Wallace se jmenoval, sebral armádu a v roce 1297 vyklepl Angličany u Stirling Bridge. Jenže aristokracie nad ním ofrňovala a nechtěla ho za krále, takže Edward měl šanci vyslat trestnou výpravu, zajmout zrazeného Wallace a nechat ho 1305 v Londýně popravit. A De Brusovi se chtělo tak moc být skotským králem, že zašel na návštěvu ke svému rivalovi (byl to hrabe Badenoch), podle ho zapíchl a 1306 se korunoval ve Scone králem. Ani mu nevadilo, že ho církev exkomunikovala. Jeho bývalému šéfovi, Edwardu I., se to samozřejmě nezamlouvalo a tak vyslal zase trestnou výpravu, De Brus utekl a ukrýval se na nějakém odtrůvku u břehů Irska. Za čas, když skotská šlechta pozapomněla na podlou vraždu Badenocha, se vrátil, sebral armádu a začal obsazovat Skotsko. Konečně roku 1314 porazil více než trojnásobnou přesilu Angličanů vedených Edwardem II. v bitvě u Bannockburnu a ujal se vlády. 1327 uzavřel smlouvu s Francií a rok před smrtí, v roce 1328, dosáhl toho, že Edward III. uznal nezávislost Skotska.

Když už teď víte kdo byl Robert Bruce, vrátíme se do Melrose. Zbytky chrámu z růžového kamene. Překvapivě zachovalé subtilní kamenné pruty uvnitř oken a na ně navazující kružby, rozeta, reliefy a další kamenická výzdoba. Ruiny ubytovcích a hospodářským objektů. Hřbitov s náhrobky ve tvaru stolů. Muzeum.

Dryburgh je další v pořadí a rozhodně stojí za vidění, přestože je menší a hůře zachovalý než Melrose. Po úzkých točitých schodech se dá vystoupit na malou věžičku, ze které je rozhled na celé opatství. Růžové zdi a stromy arboreta vytvářejí malebná zákoutí jakoby z obrazů romantického malíře, pán v montérkách natírá na černo mříže a návštěvníci se mu na čerstvý nátěr hned lepí nedbajíce nápisů Wet Paint a když se podíváte přímo pod sebe na stinnou stranu, zastaví se vám dech, protože tam v nezakrytém sarkofágu leží bledá dívka s rozpuštěnými vlasy a rukama složenýma na prsou. Tedy já jsem ji tam viděl a kamarád jí potom z výše své otcovské autority náležitě vyčinil. Takže když se tam podíváte, sarkofág bude nejspíš prázdný, ale říkejte si co chcete, ona do zdejší atmosféry patřila.

V Dryburghu není také tolik návštěvníků jako v Melrose a polední slunce se pod cedry a sekvojemi lépe snáší. Opodál teče řeka Tweed a nám se nějak zachtělo procházky v přírodě. Konec konců, jsme na ostrově a tak by to chtělo nějaké to moře a útesy.. Krátce se zastavíme v Kelso, pokýváme hlavou nad zříceninou posledního z opatství, které se tentokrát tísní uprostřed městečka a nepůsobí ani tak majestátně jako Jedburgh ani tak příjemně a romanticky jako Dryburgh. Ani by dnes už nebylo známo, jak katedrála v době největší slávy vypadala, nebýt nákresů ve vatikánském archivu. Její největší zvláštností je prý půdorys ve tvaru dvojitého kříže, ale to jsem neměl možnost posoudit. Na rozdíl od ostatních opatství tady také neuvidíte lomené klenby ale spíš plynulé půlkruhové oblouky. A pokračujeme na pobřeží. Několikrát přejedeme řeku Tweed, u města Berwick upon Tweed se vrátíme na chvíli do Anglie a pak se stočíme na sever a jsme zase ve Skotsku.

St Abbs Head je určitě to správné místo. Silnička prudce padá mezi domky a najednou končí na mrňavém plácku u přístavu, který je okupován lidmi v neoprenech s bombami na zádech. Od moře přichází opar, mlha, mraky, prosluněnost arboreta v Dryburghu je dávno minulostí. Ochlazuje se a začíná foukat. Chvíli skotačíme na pobřeží a potom se vyškrábeme do kopce a vydáváme se na cestu (přesněji naučnou stezku rezervací) po vrcholcích útesů, kolem sídlišť ptáků, kteří však již většinou své mladé dávno vyvedli. Procházíme okolo vřesoviště, kde se má vyskytovat nějaký vzácný druh motýla, ale zřejmě není ta správná doba. Vřesoviště je oplocené, aby tak bylo ochráněno před vyžráním ovcemi a skotem. Pastviny s ovcemi, strmé útesy a pod nimi moře, mlha. Skotsko. Ještě chybí whisky a dudy a highlander v kiltu, ale i to časem bude. U majáku otáčíme a vracíme se po silničce k autům.

Vracíme se do kempu. Úzké okresky vedou zvlněnou krajinou, všude jsou malá políčka, remízky a lesíky a mezi tím vším kamenné farmy, které vypadají spíš jako zámečky, pak se najednou uprostřed pole objeví několik kamenných řadových domků, které by se spíš hodily na předměstí nějakého průmyslového města. Silnice kopíruje terén, občas je to jako na houpačce - stav beztíže a pak vás to natlačí do sedadel ale to už jste zase nahoře a znova a znova a slabší povahy se dožadují zpomalení a moudří poukazují na to, že tlumiče a péra musí ještě pár tisíc kilometrů vydržet. No a počasí se vylepšuje a zase svítí sluníčko a zachmuřenost pobřeží je ta tam. Příjemný kout, tohle pohraničí.

Ráno je zamlžené a čím víc se blížíme k Edinburghu, tím je to horší. Teploměr ukazuje patnáct nad nulou, což je ve dnech bez slunečního svitu asi nejvyšší teplota, kterou můžete čekat. Ve městě zaparkujeme a vydáváme se směrem k hradu, který však nevidíme. Mrholí a mraky leží až na zemi, prakticky nic není vidět. To ovšem neodrazuje od produkce krojované dudáky, postávající na veřejných prostranstvích. Přecházíme po mostě přes nádraží (překvápko: tam, kde jiná města mají logicky řeku, Edinburgh má nádraží) a tápeme tam, kde má být hrad. Docházíme na něj právě v době poledního střílení. Tedy ono není polední - nepamatuji si přesně hodinu, leč vím, že ani po zvážení časových posunů a letního času mi to nebylo úplně jasné. Na jednom místě se houfují davy Japonců s foťáky, na ně se nabalují Němci a ostatní a tak se nabalujeme taky. Před námi stojí u hradeb připravená děla, bedničky nábojů a zkamenělé posádky. Na pokyn velitele se pohnou, nacpou mosazné buřty do děl a zatáhnou za špagát. Všichni jsme hluší. A celé se to opakuje. Kouř ze střelného prachu se mísí s mlhou a vytváří mysteriózní atmosféru.

Stoupáme dál do kopce, míjíme nejstarší část hradu, kapli sv. Markéty z r. 1090, nahlédneme do Skotského národního památníku války - podivné novodobé budovy na hradním nádvoří, ve které vás nesmí ani napadnout rušit pietní ticho. A sestoupíme do podzemí abychom se podívali na Mons Meg, dělo jako kráva s vnitřním průměrem hlavně asi 40 cm odlité v 15. století snad v Holandsku a podivnými cestami doputovavší až sem, a na vojenskou věznici. Když si vystojíte mírnou frontu, bude vám umožněno prošourat se ve štrůdlu expozicí historie Skotska v hlavním paláci, která vrcholí výstavkou korunovačních klenotů, meče a slavného Stone of Destiny, což je nevelký kámen, původně snad pohanský oltář, na kterém se nechávali korunovat skotští králové. Robertu Bruceovi se té pocty nedostalo, protože jako na potvoru v době, kdy se dal korunovat, byl kámen ukraden Angličany a nacházel se v Londýně. Skotové kámen považují za jeden ze symbolů svého národa a stalo se, že r. 1950 skupina skotských nacionalistů na Štědrý večer kámen ukradla a vrátila do Skotska. Do Londýna se tehdy vrátil až po 14 měsících.

Od hradu vede Královská míle, hlavní ulice (tedy přesněji: několik na sebe navazujících ulic), místní Václavák (i co do počtu turistů) k zámku Holyrood. Je tady spousta turistických lákadel, obchody s kostkovanými látkami, meči, kravatami, kilty, skotskými čepicemi, whisky, dudami a kdoví čím vším ještě, muzea (mimo jiné muzeum whisky s ochutnávkou v ceně vstupenky), dům Deacona Brodieho, který byl Stevensonovi předlohou pro postavu Dr Jekylla a pana Hyda a spousta dalších objektů, v případě zájmu račte konzultovat průvodce. My odpadáme hnad na začátku a pouštíme se jednou z romantických úzkých uliček do neznáma a trávíme zbytek dne blouděním ulicemi města, které jako by bylo postaveno jako kulisa pro horor nebo temnou fantasy. Střechy vysokých kamenných domů, které mají díky svahu na jedné straně o dvě tři patra více než na druhé mizí v mracích, mokrá dlažba se leskne a vlhko proniká až na kůži. Dům s restaurací má z druhé strany hřbitov s náhrobky vestavěnými do zdi přilehlých domů. A není to lecjaký hřbitov, ale Greyfriars, na kterém byl podepisován r. 1638 National Covenant. Tím se dotýkám složité záležitosti, která má co do činění s již zmíněnou problematikou prorůstání anglických a skotských panovnických rodů a navíc s náboženskými specifiky. Jistě víte, že anglický král odmítl autoritu papeže (šušká se, že to mělo co do činění spíše s ekonomikou než s náboženstvím, navíc papež mu nechtěl povolit rozvod), čímž vznikla anglikánská církev, která ale neměla příliš daleko ke katolické. Ve Skotsku to naproti tomu, díky vlivu Johna Knoxe (reformace), došlo tak daleko, že byla parlamentem zakázána i mše (a nejen to: kostely musely být naprosto bez výzdoby, hudba v kostele byla zakázána a zakázány byly i veškeré lidové veselice jako oslavy slunovratu nebo Robina Hooda, neexistovalo ani divadlo. Za porušení se popravovalo.). No a za této situace si přijede do Skotska král Charles, slouží mši a chce, aby se do kostelů vrátila výzdoba. Skotští presbyteriáni si ho na jednu stranu nechtěli pohněvat a chtěli se tvářit loajálně a na druhou si nechtěli nechat vnucovat nežádoucí náboženské praktiky a to všechno vyjádřili ve zmíněné listině. Kopie se rozeslaly po celé zemi a na podpis se stály fronty. Průšvih pro krále Charlese. Bez podpory anglického parlamentu, bez peněz na válku s odbojnými Skoty.. a do toho nakonec ještě přišel Cromwell..

Před hřbitovem Greyfriars určitě nepřehlédnete další atrakci, pomník psíkovi, který 14 let věrně chodil na hrob svého pána, jsa živen na útraty obce. Co ještě? Zaujal nás jeden zastrčený obchůdek, kde se neprodávalo nic jiného než draci. Hotoví draci klasičtí i akrobatičtí v cenách od pár liber asi až po 65, stavebnice, lišty, látky na potahy, provázky, navijáky, návody. No, a pak jsme se sebrali, vyplázli deset liber za parkování v parkhauzu, na předměstí doplnili zásoby a hajdy zpátky do kempu.