Tak jsme zase jednou chtě nechtě přejeli Německo. Ono se s tím moc dělat nedalo, protože naším cílem tentokrát byly Ostrovy, jmenovitě Britské (velké ostrovy=velké O), a to zejména část známá jako Skotsko. Dva roky odkládané cestě předcházelo velké plánování a snad i těšení, sbírání informací od těch, kdo tam už byli, z průvodců, z Internetu a od těch, kdo tam nebyli, ale mysleli si, že vědí všechno nejlíp. Někdo nám tvrdil, že tam je zima a furt jenom prší, jiný nás varoval před jakýmsi dotěrným hmyzem zvaným midges (česky mikrokurvy), většina se shodla na nesmyslně vysokých cenách, další nám tvrdili, že mimo kempy se nedá stanovat. Kus pravdy měli všici - jak velký a kdo jsme však v tomto nadšeném plánovacím stadiu ještě netušili. Několik večerů nad mapami, výměna emailů, soupis jídla a potřebného vybavení a doprostřed příprav přichází ústy mého kolegy zpráva ze Skotska, že hmyz tam skutečně je a že moskytiery jsou nutností. To vám byla psina! Žádná prodejna sportovních potřeb si nemohla být jista, že ji nepostihne naše návštěva. Nikde totiž neměli potřebný celkový počet a tak se nakupovalo po jedné či po dvou. V prodejně na Vinohradech po vyslovení požadavku prodavačka nevěřícně zavrtěla hlavou: No, vy snad jedete do Skotska! Už jste dneska asi patnáctý.. Jo, ještě tu jednu máme..

A pak nadešel předvečer odjezdu. Auta se pomalu zaplnila po střechu a ještě výš neuvěřitelným množstvím krámů, čím větší auto, tím víc krámů a ještě rakev na střechu (ó, kde jsou ty časy, kdy jsme dokázali jet na tři týdny do Rumunska s pětadvaceti kily na zádech). Kontrola dokladů a lodních lístků a zalézt brzo do postele, protože se vstává ještě za tmy a

Jedem!

Je skoro čtvrt na pět ráno jednatřicátého července a my přijíždíme k pumpě v Rudné. Ostatní už čekají, protože sraz byl samozřejmě ve čtyři, přivítání, expediční foto a kupředu! Nedá se počítat s velkým fofrem, auta už mají něco za sebou a jsou plně obsazená. Protahujeme se Plzní (kdypak už se konečně vyžírkové podělí o naše daně a dodělá se ten pitomej obchvat?), bereme pohonné hmoty (odvážnější z nás u podezřele levné firmy Ono), a pak už jsme vlastně na hranicích. Celníci se téměř usmívají a nekladou odpor, kus po okreskách a jsme na dálnici, cihlu na plyn, zamknout volant a dát si dvacet. Je už den a slunce začíná připalovat. Ne právě ideální počasí na dlouhý přesun. S několika krátkými zastávkami (Murphy: Počet zastávek je úměrný kvadrátu počtu dětí. Žádné dvě děti nechtějí čurat současně. Nechtějí-li čurat děti, chce čurat řidič.) přejedeme Německo a vjíždíme do Lucemburska. Lucembursko je pozoruhodné tím, že kromě nemožnosti vybudovat v této zemi komunismus (je vědecky dokázáno, že tak velký bordel by se do tak malé země nevešel) tu mají přes dálnici přechody pro zvěř (mosty zarostlé křovím, a nedělám si srandu) a pak je tu na celé trase zdaleka nejlevnější benzin. Taky se na něj musí čekat ve frontě (a z Prahy je to sem 790 km). Natankujeme, odstavíme auta a na velké louce spolu s desítkami dalších turistů poobědváme. Nedoporučuji chodit blízko ke keřům. Jednak byste rušili a jednak to tam vůbec nevoní.

Projíždíme Belgií a zjišťujeme, že máme nějakou tu časovou rezervu a že bychom se mohli někde stavit a něco pěkného si prohlédnout. A k tomuto účelu tady Belgičané postavili Brugy. Nejúzkostlivější člen výpravy se podívá na hodinky a vymezí nesmyslně krátkou dobu jedné hodiny. Tak poklusem: ulička kousek od centra staré nízké bílé domečky strmé střechy přejít přes hlavní ulici kavárničky turisti hele úzká ulička jízdní kola a doleva kostel červené cihly gotika průchod kam to ostatní zmizeli když jsem fotil zkusíme doleva ne tak doprava náměstí zeleň kanál lodičky turisti pózující překážející hlavní turistická zóna obchůdky turisti to je fajn že to slunce už tak nepere nízké domečky tady jsme už šli tak doleva taky hezká ulička co je to za díry do domů tam u země aha škrabáky bláta z bot hele hlavní támhle to máme auto '21 příjem' stihli jsme to. Aha, zapomněl jsem říct, že mobilní občanské radiostanice (no přeci síbíčka) jsou bezvadná věc a ušetřej spoustu času, když jede víc než jedno auto pohromadě. Jo, ještě musím dodat, že Brugy jsou fakt pěkný a stojej za víc než tu jednu hodinu.

Jen tak mimochodem přejedeme do Francie, protáhneme se kolem nekonečných fabrik mezi Dunkerque a Calais, prošvihneme poslední pumpu (benzin je ve Francii drahej, ale co je to proti Britanii), a je po deváté a nám už platí lodní lístky. Na lodi nakoukneme do Tax Paid (dříve Tax Free) shopu, který se pyšní tím, že zachoval ceny, posuneme si hodinky o hodinu zpátky a vyhlížíme ony pověstné (bílé) útesy Doverské. Slunce už zapadlo a když se propracujeme do fronty k imigračnímu úředníkovi, je skoro tma. Na základě mylné představy, že EEA znamená něco jako východoevropskou oblast se řadíme do špatné fronty, vystojíme ji, úředník nás odmítne a zavolá důležitého arogantního poskoka, který nám vrazí kartičky, které jsme si měli vzít už na lodi a pošle nás na odstavné parkoviště. S vyplněnými kartičkami se stavíme doprostřed další fronty ..a konečně jsme u úředníka. V které části Prahy bydlíte? A už je to tady! Bere to opravdu důkladně! Ale jen proto, aby nám posléze lámanou češtinou sdělil, že to zná, protože bydlel v Libni. Po několika společenských česko/anglických větách jsme propuštěni a ..nahnáni vlevo. Jízda vlevo je kapitola sama pro sebe, leč ne tak ponurá, jak jsem původně očekával. Na to, že se jezdí vlevo vás upozorní skoro u každého výjezdu z kempu a na jihu i u výjezdů z velkých parkovišť. Skoro všude jsou kruhové objezdy a pokud není vjezd na ně řízen světly, mají prostě přednost ti na objezdu. A pokud náhodou někde objezd není, většinou tam toho moc nejezdí a dá se to zvládnout. Horší to je s přecházením - stejně se vždycky podíváte napřed doleva místo doprava.

Takže se se značně utahanými řidiči (dělá to 1200km a bylo vedro) dosuneme těch pár mil do kempu (Little Satmar Holiday Park, 15L: pokud není řečeno jinak, jsou ceny za auto s dvěma dospělými a dvěma dětmi a stanem) ve Folkestonu a stavíme poprvé stany na anglickém trávníku, který vůbec není hustý a zelený.

Canterburry. Marně všude vyhlížím Arcibiskupa z Canterburry (toho sympatického toulavého psíka se zalomeným ocáskem z večerníčku o Průšvihářovi - že neznáte? Vaše mínus!), vidím jen sluncem spálené trávníky, rozpálenou dlažbu a moře gotiky. Katedrála, arcibiskupství, královská škola, normanské gotické schodiště - račte nahlédnout do turistického průvodce pro podrobná data. A pak o kus dál kostel (údajně nejstarší v Anglii) sv. Martina. Kromě toho, že se tu křesťanský bůh uctívá od 6. století, kdy se oženil zdejší pohanský král s křesťanskou princeznou z Francie, je tu chládek a v podstatě žádní turisté. Jen ten hřbitov nepůsobí v plném slunci tím očekávaným správně ponurým dojmem.

Objíždíme Londýn, a to delší cestou z jihu a ze západu. Na závodním okruhu končí nějaké závody a na ucpanou dálnici se vyřítí tisíce motocyklistů. Ještě aby tak mávali řetězy a je to jako v emerickým filmu. Leč každá zácpa nakonec povolí a děti se svých rodičů ve Wattfordu přece jen dočkají (pro nezasvěcené: některé byly v Anglii na táboře a my jsme je vyzvedávali). Na sever vede M1, přenocujeme někde u Northamptonu v gigantickém campu (v jeho názvu se vyskytuje něco jako Billing a Aquadrome nebo tak nějak) kde se dá sprchovat jen přes den od 8 do 8, dál je to taky po M1, pořád nepěkně placatou krajinou.
Někde u Newcastle Upon Tyne uhneme na západ, protože tam je Hadriánův val, římské opevnění přetínající ostrov od západu k východu, které bylo po tří století severozápadní výspou Římské říše.

Krajina už je tu zvlněná a tudíž zajímavější, okolo silnice jsou roztroušené farmy, pole a pastviny jsou lemovány kamennými valy. Několikrát některý z nich identifikujeme jako Hadriánův, leč ten pravý nakonec najdeme u Housesteads, kde jsou ruiny (tedy: základy) římské posádkové pevnosti a od ní se na obě strany táhnou zbytky té slavné zdi (šíře 3-4m, výška 1m80). Všechno je tu pečlivě popsáno a názorně vysvětleno, včetně atriového domu velitele posádky a původní latriny (splachovací) s korýtky pro přivádění vody určené k omytí houbiček, které Římané používali místo papíru. A okolo pevnosti a občas i v ní se potulují ovce s černými hlavami a vypásají už tak dost nakrátko vyžranou trávu. A slunce se pomalu chýlí k západu a je příjemně. Leč my nemáme stání, protože na druhé druhé straně zdi už pomalu začíná kraj starodávných Piktů a do Skotska je to jen kousek. Piktové (název dostali od Římanů podle svého malování) byli keltský kmen a přišli na území Skotska někdy okolo r.800 př.n.l. Římanům se nikdy nepodařilo si je podrobit a IX.legie vyslaná kolem roku 118 n.l. na sever dokonce zmizela zcela beze stopy.

Tak proto ten Hadriánův val - uzavřít nepoužitelný a nepříjemný materiál venku, pryč od římského pořádku. Ale stejně jim občas přes tu zeď lezli a otravovali. No, a pak přišel z Irska další keltský kmen - Skotové a od východu Anglové a také první šiřitelé křesťanství a vikingské nájezdy a první pokusy o sjednocení - McAlpin (843), Malcolm II (1005) a potom zase Normané s Vilémem Dobyvatelem no, a to se dostáváme pomalu ke skotskému králi Alexandru III, který vyhnal Nory (1260)... a zemřel bez nástupce. A tady je moment, který se v různých obměnách objevuje v celé historii Skotska, tedy provázanost vládnoucích rodů Anglie a Skotska, protože na skotský trůn nastupuje Edward I., král Anglie, jinak Alexandrův švagr...