kapitola 7.

Čitaur (Chittaurgarh)

Jízda motorikšou na autobusové nádraží opět ze všeho nejvíc připomínala horskou dráhu.

autobusové nádraží v Udajpúru

Pokud sedíte v autě a ostatní účastnící provozu jsou jako vločky rozstřikující se před reflektory ve vánici, v rikše nebo jako chodec jste vy tou vločkou a uhýbáte těm větším a hledáte skulinky kudy se dostat blíž ke svému cíli. Autobusové nádraží je tam, kde město přeteklo přes historické hranice obkroužené širokou třídou a rozlilo se do kraje. Cestující posedávají po zaplivané špinavé zemi a zřízenci vyvolávají cílová místa autobusů.

místní doprava - vítr ve tváři

Bezradně jsem bloudil očima po řadě unavených a silně použitých autobusů. Který z nich to bude? Na nádraží nebyl jediný nápis v latince a jako negramotnému mi nezbývalo než se zeptat. Zřízenec pohlédl na naši předem zakoupenou jízdenku a ukázal na nejslušnější autobus v řadě. Expresní linka se pozná nejen podle ceny lístku. Čitor Čitor Čitor Čitóór, vyvolával zřízenec u vedlejšího zastávkového autobusu, který se zvolna plnil místními. Odjížděl plný, v našem autobuse nás jelo pět a půl. Autobus se protroubil městem a silnici přibyly další pruhy. Slušná rychlostní komunikace, minimum provozu, minimum krav, něco přes dvě hodiny před námi. Krajina míhající se za ušmudlanými okny nezáživná... co tahle si něco povídat? Máte rádi pohádky?

palác rání Padmini v Čitauru

Za devatero horami a devatero řekami, v zemi Mévar, žil před dávnými časy moudrý rával (tak se v té zemi říkalo králům) Ratnasinha. Jeho palác v Čitauru shlížel do kraje z vysokého kopce a chránily jej pevné hradby bráněné neohroženými a oddanými bojovníky. Rávalova manželka, Padmini, byla krásná a svěží jako den za úsvitu a všechen lid ji miloval. Rával podporoval vědy a umění a na jeho dvoře byli stálými hosty učenci, básníci a hudebníci.

Ale jak už to bývá, ne všichni si královy přízně a podpory vážili. Jeden z hudebníků, talentovaný flétnista Ragav Četan, viděl v každém soupeře a užíral se závistí, když rával pochválil nebo dokonce odměnil někoho jiného než jeho. A protože Ragav byl nejen hudebník, ale i čaroděj, pořádal tajné obřady, při kterých svolával zlé duchy, aby škodili jeho soupeřům. Při jednom takovém obřadu jej zahlédli sloužící a bez prodlení běželi za rávalem. Ten se velmi rozhněval a přikázal, aby hudebníka přivedli. Nechal mu načernit obličej sazemi, posadil jej na osla a vyhnal ze svého království.

palác Ratna Sinha II. v Čitauru

Ponížený a rozzuřený Ragav přísahal rávalovi strašnou pomstu. Zamířil přímo ke vzdálenému městu Dillí, kde sídlil mocný a ctižádostivý sultán Aláuddín. Tam se usadil v lese, kam sultán jezdíval lovit zvěř.

Nemusel čekat dlouho, za pár dní se rozlehl lesem dusot koní a hlahol lovců. Ragav vytáhl svou flétnu a začal hrát. Když krásná melodie dolehla až k sultánovu sluchu, ten ustal v lovu a okouzlen naslouchal. Potom přikázal sloužícím, aby neznámého hráče vyhledali a přivedli k němu do paláce. Tam hudebníka přijal a žádal jej, aby vstoupil k němu do služby a oblažoval jeho manželky a dvořany svou hrou na flétnu. Ragav se podivil, proč sultán stojí o obyčejného hudebníka, když je na světě tolik krásy, kterou by mohl mít. A vyprávěl mu o krásné Padmini tak barvitě, že sultán okamžitě zahořel touhou mít ji jen pro sebe ve svém harému.

Kumbhův palác v Čitauru

Sultán Aláuddín sebral své vojsko a vydal se na pochod k Čitauru, rozhodnutý získat Padmini po dobrém nebo po zlém. Když dorazil pod pevnost a spatřil mohutné hradby a pevné brány, poznal, že silou nic nezmůže. Vzkázal proto rávalovi, že by se rád poklonil jeho paní, neboť zvěsti o její kráse a rozumu dolehly až do jeho vzdáleného sídla. Padmini rávala varovala a nabádala jej, ať se raději připraví na obranu a nedbá sladkých řečí. Rával si však nechtěl pohněvat mocného sultána a tak na Padmini naléhal tak dlouho, až svolila, že sultán může pohlédnout na její odraz v jezeře.

Sultán se vypravil do pevnosti jen v doprovodu několika dvořanů, tajně však přikázal nejlepším bojovníkům, aby se ukryli v blízkosti brány. Když jej pak zdvořilý rával na konci návštěvy doprovázel, vojáci vyběhli z úkrytů a unesli jej do sultánova tábora. Potom sultán vzkázal do pevnosti, že rávala propustí a pevnost ušetří jen pokud se Padmini podvolí a stane se jeho manželkou.

poslední brána pevnosti v Čitauru

Padmini dlouho přemýšlela, jak manželovi pomoci, a pak se uchýlila ke lsti. Vzkázala sultánovi, ať pošle do pevnosti 700 nosítek, aby k němu mohla se všemi dvorními dámami a služebnými přijít. Sultán se zaradoval a žádosti vyhověl. Do nosítek však místo dam nasedli nejlepší bojovnící v ženských šatech, pod kterými měli ukryté zbraně. Další bojovníci převlečení za nosiče pak nesli nosítka do sultánova tábora. Tam Padmini požádala, aby se mohla ještě naposledy rozloučit se svým manželem. Když se nosítka přiblížila k rávalovu vězení, vojáci vyskákali a svého ránu vysvobodili. Rávalovi a Padmini se podařilo dostat se za hradby, ale v bitvě, která se rozpoutala při jejich cestě ze sultánova tábora, mnoho dobrých vojáků padlo.

Rozlícený sultán se rozhodl ránu potrestat a s přivolanými posilami zaútočil na pevnost. Oslabení obránci viděli, že se dlouho neubrání. Než však by vystavili sebe ponížení a otroctví a své manželky zneuctění, rozhodli se zachovat si čest. Podle prastaré tradice vystavěli na nádvoří velikou hranici a na ni vystoupily za zpěvu starodávných písní ženy oděné do svatebních šatů, aby nalezly smrt v plamenech. Byla mezi nimi i krásná Padmini.

chrám Meera

Muži odění do šafránových rouch mlčky přihlíželi a když hranice dohořela, poznamenali svá čela popelem. Brány pevnosti se otevřely dokořán a z nich se proti několikanásobné přesile vyhrnuli žlutě odění bojovníci. Padli do posledního. Když pak sultán Aláuddín vstoupil se zbytkem sých vojáků do pevnosti, místo vysněné odměny našel jen popel a ohořelé kosti. Ve vzteku rozkázal svým vojákům, aby povraždili i všechny děti a starce, kteří se ještě ukrývali ve městě.

Že se vám pohádka nelíbila protože měla skončit "a žili šťastně až do smrti"? No, co se dá dělat. Našel jsem tři odlišné verze téhle pověsti (ta moje je čtvrtá a bere z každé něco) a přestože se v lecčems lišily, konec měly všechny stejný. Asi proto, že předlohou všech je událost, která se v Čitauru skutečně odehrála a nebyla v dějinách Rádžastánských království ojedinělá. Možná je také dobré si uvědomit, že v hinduistické společnosti, kde základem je víra v převtělování duší, se na smrt dodnes pohlíží jinak než u nás.

Mimochodem, podle historiků je zase všechno jinak. Dillíský sultán Aláuddín Chaldží zaútočil na Čitaur, protože stál v cestě jeho expanzívním plánům. Rával Ratnasinha se bránil dva měsíce, ale potom se tajně vykradl z pevnosti, aby před sultánem kapituloval. Rávalův zeť Lakšmansinha však kapitulaci odmítl a bránil pevnost až do nešťastného konce. Za zajatého rávala požadoval sultán jeho dceru Padmini. Nedostal ji, rával mu utekl, vrátil se do Méváru a vedl proti okupantům partyzánskou válku.

pohled na rádžpútskou pevnost Čitaur z paláce Kumbha

Cesta nám rychle utekla, čtyřproudovka skončila asi deset kilometrů před Čitaurem, pak přišla ulice lemovaná chatrčemi, dílničkami a vozíky s různým zbožím, u nádraží už byly domy větší a pak jsme dojeli na autobusové nádraží. Jen jsme vystoupili z autobusu, obklopila nás smečka žebráků, matka nám ukazovala své zmrzačené dítě a asi desetiletý chlapec rozhrnoval košili, abychom lépe vidli jeho znetvořený krk.

hotel Vishal v Čitauru

Rychle jsme najali motorikšu a požádali jsme řidiče, aby nás odvezl do nějakého levného hotelu. LavKush byl až příliš levný a osazenstvo ostatních pokojů nebudilo důvěru - napadlo nás přirovnání "vietnamská ubytovna". Zato dvojnásobně drahý Vishal na hlavní ulici hned u od mostu byl nový, čistý, s koupelnami s teplou vodou a mramorovou podlahou. Marně jsme však hledali restauraci. Nakonec jsme vzali zavděk ušmudlaným občerstvením vedle a dali si z opatrnosti pizzu. Tím pro nás skončily zlaté časy stravování v restauracích, kde věděli, co snese evropský žaludek. Pizza pálila jak čert.

palác Kumbha

Další motorikša nás provezla dolním městem a zdolala 150 výškových metrů do pevnosti. Projeli jsme sedmi branami, z nichž každá tvořila samostatně hájitelný úsek, který útočník musel zdolat, aby se dostal k další bráně. U poslední brány jsme zakoupili za 100Rs vstupenku, opravňující ke vstupu do paláců a na věž, minuli jsme pár domků a byl tu první palác, nesoucí jméno rány Kumbhy. Tedy ne že by jej tento schopný válečník a milovník umění v první polovině patnáctého století postavil.

trosky paláců a Věž Vítězství

"Jen" opravil starší stavby a přidal další. Dnes z některých budov zbyly jen základy obklopené upraveným trávníkem, jiné části dávaly lepší představu o tom, jak palác původně vypadal. Panovalo zde ticho a my jsme se procházeli mezi opuštěnými zdmi a sloupy z růžového pískovce a po nádvořích, která byla kdysi dávno místem sebeobětování čitaurských žen při džauharu.

hinduistické chrámy Kumbhasvami Višnu a Meera

Některé z budov umožňovaly vyjít i do patra, místy však ze schodů zbyly jen pahýly kamenů vyčnívající ze zdi. Uniformovaný hlídač mi předváděl, jak lehké je vyběhnout nahoru, já jsem si však netroufl a obešel jsem budovu z druhé strany, kde byl přístup schůdnější. Shora se mi otevřel výhled do kraje, představu o velikosti pevnosti jsem však stále ještě neměl. V nejbližším okolí pozornost poutaly dva chrámy a symbol Čitauru, Věž vítězství Vidžájstambha. Šířka u paty šest metrů, výška 34m plus tři metry plošina, na které věž stojí.

život se přesunul pod pevnost

Devět pater zdobeného pískovce nechal postavit také rána Kumbha. Stavba trvala dva roky a byla dokončena v roce 1448. Říké se o ní, že byla postavena na počest vítězství nad sultánem Málvy, ale je také možné, že se původně jednalo o církevní stavbu.

Rikša nás odvezla napřed k dvojici hinduistických chrámů. První z nich, Kumbhasvami Višnu, je zasvěcen dvanácti vtělením boha Višnu a pečlivě vyvedené plastiky na jeho vnějších stěnách dávají představu o životním stylu XV. století: účesy, hudební nástroje, zbraně... Před chrámem je pod stříškou černá socha svatého ptáka Garúda, muže s křídly.

pták Garúd před chrámem boha Višnu

V těsném sousedství stojí menší chrám Meera, rovněž postavený Kumbhou, avšak tradící svazovaný s rání Meerou, která žila v XVI. století a intenzivně se věnovala náboženskému životu.

A pak už jsme konečně dorazili k věži. Pokud jsem se zmínil, že v paláci Kumbha byl klid, o tomto místě to neplatilo. Od několika stánků s nápoji a ovocem proud návštěvníků směřoval k věži, o kterou se tříštil a rozléval se po okolí.

Věž Vítězství, Vidžájstambha v pevnosti Čitaur

Někteří posedávali po trávníku a svačili, jiní stoupali na věž a další se ubírali k cisterně vytesané do skály, kde kluci předváděli skoky do vody. Trosky drobných staveb byly obydlené opicemi, před kterými někteří vystrašeně uhýbali a druzí sahali po kamení. Mezi návštěvníky jsem nezahlédl žádného Evropana. Prohlédli jsme si věž ze všech stran a pak jsme se rozhodli vystoupit nahoru. Schody vedly střídavě ve středu věže a po jejím obvodu. Byly ohlazené, temné a nebylo možné se na nich vyhnout s těmi, kdo již sestupovali dolů. Občasné okno umožnilo zahlédnout kousek okolí.

výzdoba Věže Vítězství

A pak tu konečně byla závěrečná plošina, čtverhranná místnost s kamennými mřížemi v oknech. Usadila se tu indická rodina, otec vytáhl jablko, položil je na podlahu, obřadně rozkrájel kapesním nožem a rozdal rodině. Nabídl i nám.

Nebyli jsme ještě v posledním patře, do devátého však již nevedly schody, jen otvor ve stropě. Ohlazené kameny dávaly tušit, jakým způsobem se dostat až nahoru. A pohled na kamenné schodiště dolů dal přesnou představu o tom, kam bych případně padal. Tak snad v příštím životě, až mi zas bude dvacet.

palác Kumbha a chrámy z Věže Vítězství

Z výšky věže konečně bylo možné přehlédnout většinu pevnosti. Ploché temeno hory se táhlo alespoň dva kilometry k severu i k jihu, šířka byla asi 700 metrů. Z plochy zeleně vystupovaly tu a tam homole svatyní či růžové zbytky paláců. Na východě se tyčila druhá z Čitaurských věží, Věž Slávy Kírtistambha a za ní, utopené v oparu, suché ploché údolí majdán. Na západě se v hloubce pod hradbami rozlézaly modravé domky dnešního města.

koupání v cisterně pod hradbami

Musela to být mocná pevnost. Legendární zakladatel dynastie Sisódija Bappa Raval vyženil kopec v polovině osmého století a v průběhu let z ní jeho následovníci učinili mocnou pevnost, ze které ovládali široké okolí a v první polovině XVI. století dokonce rána Sánga byl jen krok od ovládnutí celé severní Indie včetně Dillí. Avšak ne vždy se zdejším vládcům dařilo, ránové nebyli jen silní ale i neschopní a i silné někdy postihla smůla nebo se střetli s mocnějším supeřem:

v čitaurské pevnosti

První, neštěstí, postihlo Čitaur za vlády Ratnasinha v roce 1303, kdy jej vyplenil dillíský sultán Aláuddín. Jím dosazený správce však nebyl schopen pevnost udržet a vládu nad ní brzy získali zpět Rádžpúti. Podruhé se zde odehrál džauhar (sebeobětování žen a poslední zoufalý boj mužů) v roce 1535, kdy přitáhl gudžarátský sultán Bahadúr a podařilo se mu pevnost dobýt. O život tehdy přišlo 13000 žen a 32000 mužů. Památkou tohoto neštěstí se zde Rádžpúti stále zaklínají, pokud chtějí dodat svým slovům váhy. Sultán se dlouho z vítězství neradoval, musel stáhnout síly k boji s dillíským Mughalem Humájúnem. Naposledy hořela hranice a bojovnící oblékali šafránová roucha v roce 1568, kdy se mughalský vládce Akbar rozhodl skoncovat s odbojnými Rádžpúty a přitáhl s vojskem k Čitauru. V té době se maharána Udaj z pevnosti stáhl a bránilo jej jen 8000 bojovníků. Přesto se Akbarovým vojákům podařilo proniknout za hradby až po čtyřech měsících obléhání a i tehdy mu část obránců i s rodinami díky lsti unikla: vojáci ve zmatku předstírali, že patří k vítězné straně a hnali své rodiny z pevnosti jako zajatce.

Pád Čitauru měl i další důsledky: kapitulovaly i další rádžpútské pevnosti Ranthambhór a Káliňdžar a Mughalům se podrobili i další rádžpútští vládci. Čitaur sám pak již nesměl být nikdy opraven; to bylo podmínkou mírové smlouvy uzavřené o několik desetiletí později mezi Udajovým vnukem a Akbarovým nástupcem.

Ale nebyli to jen vnější nepřátelé komu bylo třeba čelit a nebyli to jen vládci, o kom se dodnes vyprávějí příběhy. Hrdinkou jedné z čitaurských pověstí je Panna Dhaj, chůva malého Udaj Sinha, později jednoho z nejvýznamějších ránů Méváru. Když byl v rámci vnitřního boje o moc zavražděn Udajův otec, vydali se vrahové usmrtit i následníka. Panna Dhai převlékla do Udajových šatů svého vlastního syna a Udaje poslala do bezpečí. Vrah pak chůvina syna probodl před jejíma očima v domnění, že jde o Udaje. Udaj byl vychován v Kumbhalmeru a později zabil vraha svého otce a ujal se vlády.

palác rání Padmini

Sestoupili jsme opět dolů z věže, poflakovali se okolo a slunce, které v době našeho příchodu k věži stálo nad hlavou, začalo zvolna směřovat k obzoru. Náš řidič, kterého jsme si najali na celý den, začínal být nervozní. Očekával, že stejně jako ostatní turisté za tři hodinky proběhneme pár nejznámějších staveb a pak odjedeme z města. Do Čitauru jezdí turisté jen na skok, aby protáhli údy cestou z Adžméru do Udajpúru.

Další zastávka byl palác rání Padmini na břehu cisterny, v jejíž hladině prý sultán spatřil odraz královniny tváře. Pár zdí, pár opuštěných místností, upravené záhony a parta kluků dožadujících se fotografování s bílými a nesmělý psík, který nás zpovzdálí sledoval dokud jsme palác neopustili. Zdi paláce byly na konci XIX. století nově omítnuty na příkaz maharány Sádžan Sinha. Ten také nechal provést opravy několika dalších staveb.

brána Surádž Pol

Sešel jsem po skalnatém břehu ke klidné hladině, v té se však zrcadlily jen zčernalé zdi dávno opuštěného paláce. A kdo ví, jestli vůbec patřil rání Padmini. Prý v něm bydlela jen občas přes léto.

Netrpělivý řidič začal obracet rikšu ke zpáteční cestě. Počkej, to je všechno? Prý ano. Dál nic není. Ale my to chceme vidět. Nic tam není. Ne, jedeme. Následovala litanie na téma čtrnáct kilometrů, zbytečná cesta, málo peněz (no, 250 za odpoledne je až dost), spousta času. Nakonec pokračoval k jihu mezi zelení až tam, kde se silnice stočila před plotem (za ním prý je Mrigvan, jelení rezervace) k východní hradbě a podle ní zpátky k severu. Z vegetace vykukovaly zbytky zdí a občas jsme zahlédli zelenou hladinu dalších nádrží vzniklých vytěžením stavebního kamene. Zastavili jsme u Surádž Pol, jediné brány v pětikilometrové východní zdi. Říká se jí také Torann Pol, Hlavní brána a je možné, že kdysi byla hlavním přístupem do pevnosti. Za ní procházela strmá kamenitá cesta další branou dolů k vesnici. Na téhle straně byly svahy zarostlé řídkým lesem.

Věž Slávy a džinistický chrám, Čitaur

Severně od brány se vedle džinistického chrámku tyčí Kírtistambha, Věž Slávy. Jakoby menší (má jen okolo 22m) a chudší příbuzná Věže Vítězství. Byla postavena ve XII. století pravděpodobně spolu s chrámem jedním ránovým synem, členem džinistické sekty digambár. Příslušníci této sekty se odříkají hmoty do té míry, že ani nenosí oděv.

Zapadající slunce barvilo bohatě zdobené zdi věže na červeno, den končil. Pokračovat budeme zítra, zbývá ještě část pevnosti severně od bran. Rikšák s ulehčením zamířil zpátky do města a odvezl nás k nádraží, kde jsme se neúspěšně pokusili změnit rezervaci vlaku. Ne že by to nešlo, ale je to poměrně nákladné a složité - rezervace se musí zrušit a zaplatit storno poplatek a potom udělat nová. Setmělo se a nám zbývalo povečeřet a vrátit se do hotelu. Hned proti nádraží je hotel Chetak s čistou vegetariánskou jídelnou a úslužnou obsluhou. Bohužel i rýže se zeleninou dokáže v Indii pálit, přestože jsme požádali o mírné kořenění.

doprava paliva	občerstvení	obchodníci

zbytky pevnosti vévodí městu

Noc v hotelu Vishal byla klidná. Ráno jsme jeden pokoj vyklidili a zaplatili a dohodli s recepčním, že druhý, kam jsme dali batohy, uvolníme odpoledne. Vydali jsme se do ulic rozhodnutí dobýt pevnost vlatními silami. Na hlavní ulici jsme neustále odmítali řidiče rikš a obchodníky, prošli jsme tržištěm na náměstí s Nehrúovou sochou kolorovanou syntetickými barvami a jak jsme se vzdalovali centru, uličky byly menší a prázdnější, a dětí požadujících tužky či čoklíts bylo méně a byly méně neodbytné.

brána Surádž Pol - konečně!

Potom už jsme se setkávali s překvapenými pohledy, sem turisté nechodí. Ulice vyústila na silnici, minuli jsme malou novou mešitu a muslimský hřbitov a byli jsme z města venku. Za továrnou, která nejspíš produkuje stavební hmoty, se silnice odklonila od pevnosti a tak jsme využili asfaltované odbočky, která nás po chvíli dovedla k chrámku uprostřed řídkého lesa. Dá se tudy dojít k pevnosti? Ano, dá, tvrdili místní. Poděkovali jsme a pokračovalo po cestě, pak po pěšině a pak po stezkách vyšlapaných kozami, les se stával hustším, přibývalo křovin. Snažili jsme se stoupat mírně vzhůru. Pak už se cesta hledala špatně, prodírali jsme se křovím, překonávali suťoviska, vraceli se a zkoušeli to jinudy. A pak jsme najednou vyšli z lesa, vylezli nad skalku a nad námi byly hradby a kousek před námi Surádž Pol. Zdolali jsme zeď, prošli branou - a Čitaur byl počtvrté dobyt. Tentokrát bez džauharu a jediná prolitá krev bylo těch pár kapek ze škrábanců od trní.

sušení paliva

Byli jsme vyschlí jak velbloud po týdnu na poušti Thár a tak naše první kroky vedly k Věži Vítězství pro limonádu. Chlazená Cola se najde snad všude na světě. Zamířili jsme k severu, minuli opět Kumbhův palác, západní bránu a vešli jsme do obydlené části. Na zdech se sušila kravská lejna, domky lemovaly nádrže se špinavě zelenou vodou a děti v bílých košilích šly právě ze školy. Vič kántry, Voc jór nejm, gimi skůlpen, čoklits, rupís... Za vesnicí panoval klid. Na březích cisterny Ratanešvár Taláb, ne na schodištích ghátů ale na holé skále odkud vítr odvál žabinec a špínu, napájely dívky kozy a praly prádlo. A na západním břehu se tyčily zdi opuštěného paláce Hinglú Mahada Ke Mahal, kterému se říká Ratan Sinh Mahal podle posledního z ránů (Ratan Sinh II, ne manžel Padmini), který jej užíval.

Hinglú Mahada Ke mahal (Ratan Sinh mahal)

Jednou ze staveb paláce je i stále používaný hinduistický palác zasvěcený Šivovi. V paláci jsme byli kromě opic sami. Procházeli jsme místnostmi, stoupali po ošlapaných schodech, až jsme se nakonec usadili na balkónku nad nádrží. Chroustali jsme sušenky, popíjeli balenou vodu, sledovali dívky myjící si v zelené vodě vlasy a kluky peroucí své oblečení, vyhlíželi jsme do pustého a suchého severozápadního cípu pevnosti a užívali si vzácné samoty. Pak přišel čas myslet na návrat. Došli jsme k západním hradbám a po široké cestě na jejich temeni jsme zamířili k bráně. Stejně jako okolo celé pevnosti i tady jsou hradby vzorně opravené. Čtrnáct kilometrů hradeb. Každý metr střílna, střídavě směřující vodorovně a dolů přímo po hradbě. Kolik je třeba obránců, aby obsadili celou délku? A potom zase sedm bran a hlavní třída k mostu, nevěřící pohledy odmítnutých rikšáků.

na břehu Ratanešvár Taláb	pohled do jiného světa	hradby Čitauru

zedníci

Pod mostem je na řece Gambhiri jez a nad ním zvednutá hladina slouží k rekreaci.

na řece Gambhiri

Můžete si tu půjčit šlapací labuť a projet se po klidné hladině kolem umělého vodotrysku, který obsluha občas pouští. Ale není to zábava pro každého: půjčovné je 30-50 rupií a byli jsme ubezpečeni, že to si může dovolit jen málokdo. Jako na důkaz tohoto tvrzení k řece přijela zánovní Toyota, vystoupila distinguovaná dáma se dvěma svátečně oblečenými dětmi a vydali se k pokladně. Hrocha nebo labuť? Za námi zedníci omítali zeď. Dva stáli na chatrném lešení z bambusových tyčí svázaných provazy, dašlí dva širokými motykami míchali na zemi maltu a nosili jim ji na širokých mělkých plechových talířích. Na rovnou a hladkou omítku by se měli jet podívat někteří naši odborníci.

A tam za řekou se zvedal kopec lemovaný hradbami a zapadající slunce ozařovalo Věž Vítězství a ruiny paláců dávno mrtvých vládců. Co tu zůstane po dámě z toyoty?

příbytky chudých

Vraceli jsme se do hotelu. Přímo proti němu byly přístřešky chudých: kameny, tyče a zašlé plachty. Rozhořívaly se ohně, snad aby upekli své čapátí k večeři. Osprchovali jsme se, vyzvedli batohy a zašli do recepce. A byli jsme vyzváni k zaplacení 400 rupií za další den. Recepční vytáhl cedulku, že check out je 24 hodin po check in, kterou nám dříve neukázal. Nic neznamená, že jsme tu nespali, prostě celý den. Hádka byla dlouhá a nepříjemná, přidali se prodavači ze sousedních krámů, zvažovali pro a proti. Skončilo to kompromisem. Dvě stovky. Hořká pachuť ze závěru jinak příjemného pobytu v pozoruhodném místě však zůstala.

Rikša k nádraží, večeře v Chetaku a pak noční vlak do Adžméru.

kapitola 8: Adžmér

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí