Jižně od Reedsportu leží Oregon Dunes, oblast písečných přesypů široká asi dvě míle a táhnoucí se od severu k jihu podél pobřeží v délce 47 mil. Některé duny prý jsou až 120m vysoké. Pokud byste u Lakeside odbočili ze silnice 101 doleva, ocitli byste se po pár desítkách metrů u příjemného sladkovodního jezera Eel lake. Pokud ovšem odbočíte doprava, narazíte na parkoviště, na kterém začíná turistická stezka Umpqua Dunes Trail na duny. Cesta se napřed protáhne hustým porostem, po několika můstcích přes tůně s černou stojatou vodou, a pak, asi po půl kilometru, stromy a keře náhle končí a před vámi jsou hromady písku, duny, nesmírné a nedohledné. Stopy těch, kteří tu šli před vámi, jdou napřed spolu, ale stále častěji se větví podle toho, jak kdo považoval ten který směr za schůdnější - a najednou je před vámi nedotčený písek. Svítilo slunce a písek byl ještě mokrý, zpevněný včerejším deštěm. Nabral jsem směr na západ a po vrcholcích dun i v dolícich mezi nimi jsem nechával řetízek stop bosých nohou. Oblast písku končí po dvou kilometrech opět pásem nízké husté vegetace. Musel jsem jít kus podél okraje, než jsem našel stezku vedoucí skrz. Po okraji keřů vedly kromě lidských i stopy pneumatik, bezpochyby patřící čtyřkolkám používaným k 'rekreaci'. Setkal jsem se s nimi již několikrát; v polopoušti kousek od Death Valley se na nich proháněly děti, leč nejhrůznější zážitek byl od San Diega (ale o tom snad jindy). Tady v Oregonu se je snaží alespoň trochu držet na uzdě a část dun je jejich destruktivnímu řádění zcela uzavřena. Protáhl jsem se asi třista kroků širokým pásem křoví a za ním už byl vysoký břeh a pod ním písečná pláž a oceán a na něm vlny jak kráva a vlevo a vpravo pořád stejně a nikde ani noha. Chvíli jsem bloumal po pobřeží mezi vyvrženými kusy dřeva, řasami a (bohužel taky) nezbytnými atributy civilizace, a pak jsem se vydal na zpáteční cestu. Trochu jsem se trefoval na ústí stezky na vnitrozemském konci dun, ale nakonec jsem samozřejmě zdárně dorazil tam, odkud jsem před třemi hodinami vyšel.

Pozdní oběd ve fast foodu v Coos Bay, dál na jih až do Sixes a do cíle dnešní etapy, na Cape Blanco. Mys, na něm maják, spousta romantických skal roztroušených podél pobřeží, ústí řeky Sixes river a hlavně camp ($12) s teplou sprchou co hrdlo ráčí.

Noc chladná leč klidná, mlhavé ráno a dál na jih. Dnešní den byl ve znamení přískoků podél pobřeží, od vyhlídky k vyhlídce. Oregonské pobřeží je skalnaté, se strmými útesy, s osamocenými skalami vytvářejícími malebné ostrůvky třebas jen s jedním pokrouceným stromem na vrcholku. Kde výhled za něco stojí, což je skoro všude, jsou vybudovaná parkoviště a úhledné chodníčky k vyhlídkám obehnaným bezpečným zábradlím vylepšeným ještě pletivem. Fór je v tom, že zábradlí je o 3 až 5m dál od okraje než místo, ze kterého je skutečně něco vidět.

Přelézt plot, poodejít stranou, opřít se o borovici a jen se tak dívat jak vlny olizují pobřeží. I tak vypadají představy o malých radostech života.

Port Orford, Gold Beach, obchůdky s výrobky ze dřeva (kdo by neznal tradiční oregonský myrtlewood), a pak celnice (snad jen pro náklaďáky s obchodním zbožím) a - no, tohle mi tedy celou cestu Oregonem chybělo! - cedule Patrolled by aircraft a Speed check by radar či Radar enforced. Prostě jsem zpátky v Kalifornii.