A v Kalifornii, hned nahoře, je Crescent City a v něm návštěvní středisko Redwood National Park. Pozeptal jsem se tam na tábořiště a nechal si poradit, kam při krátké návštěvě nejlépe zajít, abych se později rad stejně nedržel.

Horní částí parku jsem volně projel (silnice 101 jej protíná a za vstup se neplatí) a zabočil až u ústí řeky Klamath (pořád ji potkávám) a po mizerné, většinou prašné cestě podél pobřeží. Neviděl jsem nic mimořádného. Cesta vedla většinou smíšeným lesem, kterému dominují redwoody a Douglasovy jedle. Podrost mi byl povědomý: kapradí a křoví podobné tomu, co roste u nás. Nejsem však botanik a určitě jsem toho spoustu přehlédl. Na stromech, hlavně listnatých, visel ten ohavný mech, stejný jako v Oregonu. Prašná cesta přešla v asfaltku, asfaltka se připojila na 101 a pak už tu byl Big Tree, údajně největší redwood široko daleko. Je těsně vedle silnice, je u něj parkoviště a lze tu podniknout krátkou procházku do 'divočiny'. Tabulka udává, že je 304 stop vysoký, přes 21 stop v průměru, obvod má 66 stop a stáří stromu je 1500 let. Jsem však přesvědčen, že tu je mnoho větších a hezčích stromů, jen neleží tak blízko u silnice a průměrný Američan by odmítl trmácet se kvůli nim nějakou tu míli pěšky po lese.

Minul jsem camp u Prairie Creek a dojel přes Orick až k oceánu, kde jsem vyčkal do nezajímavého západu slunce. Na silnici podél pobřeží stála dlouhá řada obytných vozů velikosti silně přerostlého autobusu, u každého plastikový stoleček a piknikující pár důchodců. Když zmizel poslední kousek slunce pod obzorem, složili stolky a odebrali se dovnitř, asi k televizorům. Vrátil jsem se do campu Prairie Creek, zaplatil do obálky ($10, sprcha 50 centů za 5 minut) a přečetl si varování před pumami a medvědy. Jediná zvířata, kterých jsem si večer všiml, byly jen veverky (ale že jich bylo!).

Šelmy se nedostavily ani v noci a ráno se po kempu poflakoval párek krotkých losů (Roosevelt Elk). Zamířil jsem do Lady Bird Johnson Grove. Je to část lesa, pojmenovaná po manželce presidenta Johnsona, která se zasloužila o vyhlášení národního parku Redwoods v roce 1968. Stromy působily monumentálnějším dojmem než včerejší Big Tree, byl jsem tu zase skoro sám a v lese bylo ticho a příjemně. Chyběla jen tajemná mlha, která je tu jinak zcela běžná a která dodává místu tu správnou atmosféru. Asi jsem si svou dávku mlhy vybral už na Crater Lake, kdo ví. Redwoody dorůstají větší výšky než obří sekvoje na Sierra Nevadě, jsou štíhlejší a mají menší průměr kmene. Jejich zvláštností je, že se dokáží množit vegetativně a i zlomený a ohořelý kmen zpravidla obrazí. Kůra je měkká a tlustá a nijak se nebrání dotyku. Dojděte až ke stromu, položte na něj dlaň a podívejte se nahoru do koruny. Dozvíte se o vlhkých zimách, lesních požárech, tichu mlhavých rán.. Třeba se vám zatočí hlava a uvidíte Ameriku před tím, než sem dorazila všežravá civilizace, protože strom pamatuje dobu, kdy u nás jakýsi loupežník ve jménu kalicha loupil, vraždil, vypaloval a drancoval...

Dokončil jsem procházku a zajel se podívat na vyhlídku Redwood Creek Overlook, odkud je vidět celé údolí porostlé hustým lesem až k oceánu. Po celou dobu jezdily okolo náklaďáky naložené dřevem vytěženým mimo park. Když se stavíte v Home Depot (americká verze OBI), můžete si koupit redwoodové trámy, fošny, prkna, laťky...

No, a pak jsem si zajel vychutnat Orick. Je to jen pár baráků podél silnice, ale již předešlého dne jsem si všiml nepřeberného množství zhovadilostí vyřezaných ze dřeva. Ptačí budky, domečky, medvědi, svícny, a všechno z redwoodu, často prý z pařezů vyplavených mořem. Zašel jsem do nejprostšího obchodu, kde prodával sešlý neholený vlasáč v kostkované košili, vypadající nejspíš na vysloužilého lesního dělníka. Poptal se, odkud jsem, pak se poptal na Havla a stydlivě požádal o českou korunu. Prý má československou, ale novou ještě ne. Dal jsem mu hrst českých drobných s tím, že až přijede do Prahy, může si za to dát na mé zdraví pivo a koupil jsem od něj malou, zato ale náležitě zfušovanou dřevěnou krabičku.

Před Eurekou jsem odbočil po 299 do vnitrozemí - na San Francisco jsem neměl čas a tak jsem raději zvolit trasu, která mě přivede do kraje zlaté horečky roku 1849. 299 je pomalá, kroucená, nahoru a dolů a vede pěknou členitou krajinou podle různých potoků a říček. Křižuje Redwood Creek a pak dlouho vede podél Trinity River, na které se nejen lovily ryby, ale i raftovalo a kajakařilo. S otevřenou lodí bych se tam ale nepustil. Ve Weaverville jsem doplnil zásoby, umyl auto a zavolal z budky domů a pak už jsem byl v proslulém kraji, kam v polovině minulého století táhly davy z celé Ameriky. In a cavern, in a canyon, excavating for a mine, dwelt a miner, forty-niner, and his daughter Clementine… Tak to byli oni..

Před Whiskeytownem je jedno z klíčových míst té doby - most přes Clear Creek. V úzkém údolí to bylo jediné místo, kudy bylo možno se dostat k nalezištím a toho využil jakýsi podnikavec, postavil tam most a vybíral od zlatokopů mýtné. Není snad nutno dodávat, že tím zbohatl mnohem jistěji a bezpečněji nej ti, od kterých mýtné vybíral. V r. 1900 postavil na stejném místě železný most na kamenných pilířích, který stojí dodnes. Silnice však už vede kousek stranou. Most byl v držení rodiny až do roku 1912, kdy jej získal stát. Kousek od mostu stojí dům původního majitele z roku 1852 (nevypadá na to) a ještě dál je důl El Dorado: pár polorozpadlých kůlen, neidentifikovatelné zbytky původního vybavení a díra do svahu, nově upravená bagrem.

Ze samotného Whiskeytownu do dnešních dnů přežil jen jeden dům, bývalý obchod, kousek od nového přehradního jezera.

No, a pak jsem zase najel na Interstate Freeway 5, vpravo za Coastal Range zapadalo slunce, za zády se mi posměšně chechtala Shasta Mountain, ze které jsem předtím neviděl ani kousíček, a na východě zářil zasněžený vrcholek Lassen Peak. A to ani nebylo kde zastavit, abych tu nádheru alespoň vyfotil. Tak už to chodí.

A na jih, 'domů'. U Corningu, už za tmy, jsem do sebe nacpal nějaké tacos a pak pokračoval až do půl deváté, kdy jsem opustil dálnici s úmyslem najít u Woodlandu nějaké spaní. Kemp jsem pro tuto noc vzdal a soustředil jsem se na motely. Ind v recepci Days Inn s úsměvem nabídl pokoj za 50, Indův bratr v Comfort Inn mě sjel pohledem od hlavy k patě a chtěl za to samé 58, Best Western jsem se vyhnul velkým obloukem a nakonec, zcela vyčerpán, jsem přijal od třetího z indických bratří ubytování v Budget Inn (38). Plus daň. Bylo tam teplo, sucho, sprcha, kávovar a po týdnu zase postel. Spal jsem jak poleno, přestože zvečera mě přiváděla k šílenství sousedova klimatizace, která se zapínala na střídačku s lednicí v mém pokoji. Pokud totiž nebydlíte ve skutečném zděném patrovém hotelu, vytápění (a chlazení) je řešeno bednami pod oknem, jejichž klíčovou součástí je neuvěřitelně hlučný ventilátor.

Do Sacramenta to byl jenom kousek a protože bylo nedělní ráno, nebyl na silnicích prakticky žádný provoz a ve městě naopak spousta místa k parkování. Nenechal jsem se zblbnout směrovkami jako minule a hravě jsem nalezl hlavní turistickou atrakci, staré město. Bylo díky časné hodině liduprosté; potenciální návštěvníci do sebe ještě tlačili v poklidu domovů a cukráren přeslazené muffiny a slabé překapávané kafe.

Staré město vzniklo v přímé souvislosti s již zmíněnou zlatou horečkou. Ulice jsou tvořené patrovými dřevěnými domy s dřevěnými krytými chodníky, tak jak je známe z klasických westernů. Jen pod chodníky byl místo obvyklého bahna asfalt. Na řece kotvily kolesové parníky, jeden malý vyhlídkový a druhý velký nepojízdný jako hotel, přes řeku dva mosty, jeden zvedací (ne sklápěcí, zvedací: pohyblivý díl zůstává při zvedání vodorovný) a druhý otáčecí. A hned vedle přístavu nádraží, na kterém byl přistaven historický (nebo jen historizující?) vláček ve specielní úpravě Goosbump express. Ověšený kostrami, vevnitř pavučiny a hnáty, okolo se poflakovali zřízenci v černých tričkách s natištěnými bílými žebry.. Asi už se nemohli dočkat halloweenu. Železniční museum mělo ještě zavřeno a tak jsem se podíval ještě na památník Pony Expressu, sochu zchváceného jezdce na vzpínajícím se koni. Na podstavci bylo i něco o historii téhle poštovní služby. Nefotil jsem ani nesháněl nějakou brožurku, pamatuji si však, že vše, co tam stálo, usvědčovalo z šíření bludu českou kapelu K.T.O., která někdy v sedmdesátých letech zpívala českou verzi písničky o této poštovní službě. Pro ty, kdo si ji pamatují: tak především Pony Express neměl nikdy tři sta jezdců, ale nejvíce 121 a asi 500 'pony'. Každý ten jezdec musel zajisté být v sedle jako doma, leč bylo mu srdečně jedno, zda hoří či nehoří Arizona, protože trasa vedla daleko severněji: ze Sacramenta do Salt Lake City v Utahu a potom dál na východ až do St.Joseph v Missouri, tedy 1966 mil. První vyjel 4.4.1860 a doba jeho slávy byla krátká, jezdil jen 18 měsíců. Byl ale historicky prvním spojením Kalifornie se světem.

A pak zase dálnice 5 a cesta na jih. Protože jsem měl ještě nějakou tu hodinu čas, odbočil jsem u Los Banos okolo San Luis Reservoir směrem na Hollister a po okreskách se dopracoval do Pinnacles National Monument, pozůstatek další dávné sopky. Park leží v Coast Ranges a abyste něco viděli, je třeba zvolit některou z různě dlouhých okružních stezek. Po zvážení možností jsem zvolil pětimílový okruh a viděl jsem na něm pár vulkanických skal čumících z jinak celkem oblých kopců. Jinak příjemná procházka v teplém nedělním odpoledni. Na Pinnacles je nejzajímavější to, že jejich druhou půlku můžete vidět 195 mil daleko, na druhé straně kalifornského centrálního údolí. Sopka se roztrhla vejpůl a každá polovina odjela na jiné kře.

V návštěvním středisku jsem opět narazil na zmínku o CCC.. Pracovní útvary přece, že jsem se o nich ještě nezmínil? Tak tedy: v době hospodářské krize v třicátých letech zahájila americká vláda rozsáhlý pracovní a vzdělávací program, kterého se v letech 1933-42 zúčastnilo na 3 miliony mužů. Byli rozděleni do skupin až po 500 a v půlročních turnusech stavěli mimo jiné silnice, návštěvní střediska a odpočívadla v národních parcích. A že stavěli zatraceně dobře se můžete přesvědčit ještě dnes. Všimněte si pečlivě vyskládaných kamenů v opěrných zídkách, kamenných návštěvních středisek, dokonce i stoly z masivního dřeva u kterých budete svačit a obdivovat výhled třeba na El Capitan jsou jejich práce.

A pak už bylo pět odpoledne a byl čas zase jet. Mezi vinicemi a zelenými (zeleninovými?) poli na 101 a pak už tu byla tma a staré španělské misie San Luis Obispo a Santa Maria a Santa Barbara a pak jsem najednou byl tam, odkud jsem vyjel. Jen na tachometru Contoura bylo o 2220 mil víc..