Přímo v místě, pár desítek metrů od návštěvního střediska, je tábořiště s vodou a záchody, leč bez sprch. Platí se deset dolarů do obálky do kastlíku. To je vůbec obvyklý způsob na tábořištích: Přijedete, najdete si místo (místa jsou číslovaná a zřetelně vymezená - nemůžete, kam vás napadne), zaparkujete/zastanujete a vrátíte se ke vchodu, kde si u tabule vezmete číslovanou obálku, vyplníte jméno a číslo vozu, číslo místa, vložíte částku (3-10$), utrhnete chlopeň, zalepíte obálku a vhodíte do schránky a chlopeň uschováte jako potvrzení.

Noc byla plná vášní. Zvedl se totiž vítr a můj stan zešílel. Chrastil zběsile plachtou i podlážkou, zvonil zipy (obzvlášť příjemné!) a hlavně nedržel teplo, bohužel ve shodě s mým novým emerickým spacákem, který, přestože určen do 0 komfort a popsán nápisy jako DuPont a Holofil choval se jako stará škodolibá děravá deka (nebo že by bylo míň?). Postupně jsem na sebe navlékal další a další vrstvy a když jsem konečně ráno v půl sedmé, po deseti hodinách potácení se mezi spánkem, polovědomím a bděním kdy jedno splývalo s druhým, vylezl ze stanu, mohl jsem svým vzhledem připomínat místním zajícům zazimovanou pumpu (pokud by ovšem někdy něco takového viděli). Podotýkám, že zde jsou zajíci použiti v původním smyslu toho slova. Široko daleko, možná v okruhu patnácti mil, jsem byl totiž jediná lidská bytost a myšlenka, že by se podobné magořiny dopouštěla i skupina osob opačného pohlaví ve věku který by umožňoval použít tohoto označení, byla naprosto absurdní. Zmíněných hlodavců bylo ovšem kvantum, hopkali tam a sem a měli velmi krátké zadní nohy. Co jim chybělo na délce nohou, to přebývalo na délce uší. Taky to možná byli králíci, ale pořádně přerostlí. Inu, Amerika.

Tak jsem se sebral a šel jsem ještě jednou do Valentine cave, ale zase jsem se asi po padesáti metrech vrátil. Přece jen se to tak divně větvilo..

V osm hodin otevřeli návštěvní středisko a tak jsem si koupil mapu jeskyní, a půjčil oficielní svítilnu. Začal jsem Katakombama a, přestože jsem měl mapu, nedošel jsem víc než pár desítek metrů. Zase se to větvilo - a ono to pod zemí vypadá jinak než na mapě. Tak jsem ze žalu alespoň prolezl Sunshine (má v jednom místě propadlý strop a svítí tam občas slunce) a Sentinel, které jsou přímé. Ještě jsem navštívil jednu chodbu přímo u office, která jako jediná má osvětlení a popisky a zdaleka není tak romantická. No, a pak jsem vrátil svítilnu, Georgovu helmu a baterie a jel jsem dál. Teda, skoro. Ještě jsem byl na Heppe Cave (je bokem a blbě se hledá) a udělal jsem si hodinový ostrý pochod na Symbol Bridge a Big Painted Cave, kde měly být staré indiánské malby. Do jeskyně jsem nelezl protože se mi nechtělo plazit a most nestál za to. Cestou z parku jsem minul velice rozsáhlé lávové pole - Devils Homestead Lava Flow - a o kousek dál Captain Jacks Stronghold, kde se odehrála bitva mezi armádou a indiány kmene Modoc. Lávové pole bylo černé, vypadalo jako čerstvě zorané gigantickým pluhem a rozhodně bylo z lávy Aa (Vulkanologové převzali názvosloví od havajských domorodců: jsou dva druhy lávy - po jednom se dá chodit bosou nohou, druhý je ostrý a nevhodný pro chůzi a to je právě Aa). Co se Indiánů týče, bylo to jako obvykle: v polovině minulého století se dostávalo domorodé obyvatelstvo stále častěji do sporu s novými osídlenci, vláda se rozhodla to řešit tradičně a vysídlila Indiány do rezervace, bohužel bez citu pro jejich problémy. Tak se stalo, že Modokové měli žít na jednom území spolu se svými odvěkými nepřáteli. Dlouho to nevydrželi a vrátili se do svých původních domovů. Vláda to řešila opět klasicky: vyslala armádu, zlomila odpor, pověsila vůdce a zbytky kmene odstěhovala do Oklahomy.

A na sever. Konečně se musím dostat k tomu Pravému Cíli, který je smyslem celé cesty - bájné jezero Crater Lake. Objel jsem ráj ornitologů - jezero Tule, v Klamath Falls (a nebo to byl Altamont?) nakoupil, vrazil do sebe hamburgra a zavolal z budky domů, a vzhůru do hor. Silnice vedla oregonskou krajinou, která je šťavnatější než střed Kalifornie, kolem farem, sluníčko svítilo.. jen ty hory byly v mracích. A pořád do kopce podél zajímavého údolí potoka Annie, z jehož holého úbočí vyrůstaly podivné šedivé kuželovité útvary, připomínající termitiště. Později jsem se dozvěděl, že se jim říká pinnacles, jsou duté a vznikly tak, že sopečným popelem probublávaly plyny, které zpevnily okolní popel. Nezpevněný popel se časem odplavil a kužely zůstaly.

Začalo mrholit a než jsem dojel k návštěvnímu středisku Crater Lake, mrholení se změnilo v déšť. Vstupné po mně nechtěli - prý nahoře sněží. A jak bude zítra? ptal jsem se. Jak by bylo? Sněžit bude. Nechtělo se mi věřit. Vyjel jsem nahoru - a vono jo. Sníh. Zasněžený jalovce, zima jak v brlohu ledního medvěda, viditelnost deset metrů. A kde že je to posvátné tajné jezero Indiánů, v jehož klidné hladině se odráží sytá modř oblohy? Těšíte se, ženete se jako blázni celou Kalifornií tisíc mil až do Oregonu, a pak tohle. A tak je to se vším.

Crater Lake vzniklo asi před 7700 lety v důsledku erupce sopky uváděné jako Mt. Mazama. Na závěr představení se sopka zhroutila do sebe a vytvořila obrovskou kalderu, kterou během času zaplnila voda. Něco podobného provedla v roce 1980 Mt. St. Helens (pokud byste měli chuť, dá se najít ve státě Washington pár set mil severně od Crater Lake), ale ta nevytvořila prohlubeň vhodnou k zaplavení. Vůbec celé pohoří táhnoucí se severojižním směrem přes celý Oregon a dál do Washingtonu a Kalifornie je jedna sopka vedle druhé, v různém stáří a stadiu zerodovanosti.

Objel jsem celý kráter, asi 33 mil, na mnoha místech se zastavil a čekal a mrzl a čekal, až nakonec tam, kde je okraj kráteru nižší, tedy na severu a na východě, jsem se dostal pod mraky a konečně jsem spatřil vytouženou hladinu, Wizard Island a dokonce i ponurou skálu Phantom Ship, údajně geologicky nejstarší část celého útvaru. Zajel jsem také asi 7 mil dolů na Pinnacles. Tam právě zapadalo slunce a bylo vidět mraky honící se nad kráterem. Vyjel jsem zpátky a tam byla vánice. Objížděl jsem znova kráter ze západu, tentokrát proto, abych se dostal na sever na silnici 138, a stálo to za to. Souvislá vrstva sněhu, vánice, viditelnost dvě délky auta, sněhové jazyky. Krokem jsem zdolal těch šest mil k odbočce a mezitím se úplně setmělo.

Jen jsem klesl o pár metrů níž a vzdálil se od okraje kráteru, sníh se změnil v déšť a silnice byla jen mokrá a neklouzala. Odbočil jsem na nějakou hlavnější silnici směřující údolím na západ, jel jsem asi hodinu a půl s kopce v dešti, míjel odbočky s ukazateli na místní pamětihodnosti a traily a bylo mi líto, že tak o překot utíkám z oregonských hor. Zkusil jsem nějaký motel u silnice, ale přestože bylo parkoviště plné aut a vevnitř živo, na dveřích visela cedule Closed. Kousek pod Steamboat Creek jsem našel vpravo od silnice prázdné tábořiště. Správce, jeden karavan a já. Bogus Creek se to jmenovalo, a pršelo.

A ráno bylo mokré tak, jako je mokrá nacucaná houba.

Po klidné noci jsem se probral do deště. V dešti jsem zabalil a vyrazil dál po proudu, ven z hor. Úzké údolí bylo lemováno strmými zalesněnými svahy, podél silnice tekla řeka Little River, široká asi jako Sázava na Stvořidlech a stejně peřejnatá, leč díky nízkému stavu vody pro kanoe nesjízdná. Někde u vesnice Glide se údolí rozšířilo, z hor se staly kopečky, na nich pastviny, pod nimi farmy, ale barva luk mi připadala být nějak nezdravá, nezdravé stromy udušené mechem. Místo koní z pastvin Klamath Basin na druhé straně hor se tady pásly s kravami ovce. Wilburn, Oakland, 138 do Elktonu a pak podél řeky Umpqa až do Reedsportu, a to už přestalo pršet a byl jsem na pobřeží Pacifiku.

Reedsport se nijak moc neliší od jiných malých amerických měst, jsou tady pily a kousek od pošty stojí Steam donkey. Vystavený stroj je pamětníkem slávy zdejší oblasti na začátku století, kdy se v okolních lesích ve velkém těžilo dřevo redwoodů (což je druh sekvoje) a parní osli se používali ke stahování kmenů k řece. Mohutný parní stroj býval připevněn na sanicích z kmenů redwoodu, zakotvil se na místě a stahoval dřevo. Když už nebylo co stahovat, uvázal se konec lana k pařezu, stroj se k němu přitáhl, lano se převázalo dál a tak to šlo, až se stroj dostal na nové stanoviště. Obsluhu tvořilo 25 dělníků, kteří se měli co otáčet, aby zajistili dost vody (12 kubíků na směnu) a palivového dřeva pro provoz stroje. Každý stroj byl vybaven píšťalou, kterou se dělnící svolávali a místní lidé dokázali podle zvuku rozpoznat až 40 parních oslů. Doba však pokročila, slávu Steam donkey odvál čas a teď se zbytky kdysi nedohledných porostů redwoodu drancují daleko modernějšími způsoby.