Před městem Mo překračujeme znovu polární kruh, tentokrát tím méně romantickým směrem. Máte možnost se tady vyfotit s polárním kruhem na místě k tomu určeném a v nákupním turistickém středisku koupit pár nefalšovaných polárních upomínkových předmětů za cenu značně vyšší než kdekoliv jinde. Pokud tady pojedete s cestovkou, nebojte se, že byste minuli.

A před Mo odbočíme do údolí Svartisdal. Po jezeře Svartisvatnet se tam můžete nechat převézt s mnoha jinými turisty 3.5 km k místu, odkud se dá za hodinku dojít k dalšímu jezeru a ledovci Svartisen. Ledovec sám není zdaleka tak zčuněný jako jeho švýcarští kolegové, přesto však každým rokem ustupuje a mizí. Z horního jezera voda padá vodopádem do Svartisvatnet, které má modrozelenou mléčnou barvu.

Protože nám přeje štěstí (počasí se taky vylepšilo), stihneme poslední prohlídku (v19hod) jeskyně Gronlingrotten. Naši bezpečnostní technici by v těchto jeskyních asi kvičeli hrůzou. Žádné předpisové osvětlení, žádné betonové chodníčky a jen minimálně zábradlí a žebříků. Jeskyně je vymletá vodou, ve velmi tenkých kamenných deskách jsou otvory, kterými můžete vidět valící se vodu .. pod sebou.., je tam vodopád, tu nohu dejte madam sem, dolů je to pět metrů.. Jeskyně je dlouhá asi 400m a prohlídka trvá asi 40 minut.

Ráno nás budí ovce. Poflakují se kolem auta a tváří se, že jim máme dát něco k žrádlu nebo vypadnout.

Sedm sester. Oblíbený počet, který, jak jsme později empirickou metodou zjistili, se v Norsku používá k označní množství většího než zhruba tři. Že sestry, to se pak rozumí samo sebou. Tentokrát se mělo jednat o nápadně si navzájem podobné skalní útvary. Moje žena viděla dva, já víc, údajně jen proto, že jsem je prostě vidět chtěl. (Později jsem zjistil, že jsme byli někde jinde a neviděli jsme vlastně sestru žádnou. Tuto informaci před manželkou tajím.). Nicméně se k nim jelo za slunečného počasí krásnou krajinou okolo fjordu Vefsnfjorden, od nich potom okolo krásného Tosenfjorden a pak Velfjorden a Harmfjorden na ostrov Bronnoysund, kde jsme doufali najít další z přírodních divů doporučovaných průvodcem, tedy Torghatten, což je děravá skála o rozměrech díry 175x30x15m.

Chacha! Z dálky prostě hora na ostrově a když se podíváte pořádně, vidíte v prostředku takovou malou dirku. Otrava. Pak přijedete blíž a jdete ke skále a díra není vidět vůbec a tak se drápete ještě blíž a pak najednou se vám zdá, že jsou to vlastně dvě hory blízko vedle sebe a že mezi ně někdo seshora napasoval horu třetí a ta mu nedosedla až dolů a tak tam zbyl tunel. A sestupujete po dřevěných schodech dolů a ta díra je pořád větší a větší a větší a je tam chladno a takové to velké ticho jako v chrámu a ta díra je vlastně obrovská a vy se bojíte mluvit nahlas.. a pak vyjdete ven a tam svítí večerní slunce a před vámi je moře a tak se touláte po břehu a sbíráte mušle a je vám fajn.

Do Holmu přejíždíme trajektem a jsme na něm skoro sami. Pokud pojedete do těchto končin, budete mít čas a trochu peněz na trajekty, doporučuji vyhnout se hlavní silnici E6, po které frčí jeden za druhým autobusy plné Němců na trati Frankfurt-Nordkapp, a jet z Bodo do Stinkjer po pobřežní silnici Rv17. Není na ní takový provoz, je romantičtější, vidíte moře a je na ní 7 trajektů. Nemusíte jet po celé délce, dá se odbočit na E6 i mezi koncovými městy. Na trajektu lze získat zdarma brožurku s jízdními řády, vzdálenostmi a turistickými informacemi.

Vpravo slunce, vlevo měsíc... pod polárním kruhem už slunce zapadá, ale stejně jsou noci bílé.

Chcete si zachytat lososy? Pak si zajděte k vodopádům Fiskumfosen. Tam jsou na to zavedení - tedy zavedení na to, jak vydělat. Je tam lososí akvárium (40), chytání ryb (150/hod) půjčovna rybářského nářadí (je libo instruktora? není problem, 50), vodopády přístupné jen z areálu, elektrárna..

Namsos. Pokud si chcete zaplavat, máte jedinečnou příležitost. Mají tu totiž bazén 50m, celý zadlabaný do skály. Prostě se koupete v jeskyni. Nad vámi je složitý systém misek a trubiček, které zachycují a odvádějí vodu, která by vám jinak mohla kapat na hlavu.

Ráz krajiny se mění. Kolem řeky Namsen jsou stále ještě hory, ale u Grongu a Steinkjeru je krajina již jen zvlněná, kopcovitá, s loukami a poli, relativně hustě osídlená.

Silnice do Grongu je označena značkou Pozor zvířata - a ejhle!, v délce asi 10km se po silnici válejí ovce. Pokud auto jede, nic se neděje. Ovce leží a neuhnou. Jakmile zastavíte, ty nejblíž zpozorní. Jakmile vystoupíte, některé se zvednou, cinknou zvonky a zpozorní i ty kousek dál. Udělejte pár kroků k nim, zvonky zešílí a stádo začne zdrhat. Po silnici.

Maere - kostelík z 12. století s hřbitůvkem. Jak je tady zvykem, nejsou tu rovy, náhrobky jsou zasazeny přímo do trávy.

Munkeby - zřícenina cisterciáckého kláštera z 12. století. Romantické místo kousek od silnice. Usínal jsem na starobylé půdě s pocitem mrazení, ale duchové mnichů zřejmě nemají světlé noci příliš v oblibě.

Trondheim, dříve Nidaros, sídelní město norských králů. Pěkné město. Má lidský rozměr, nábřeží lemované starými obchodními domy, pevnost na kopci s děly, výtah pro cyklisty (dáš nohu na stupátko, zmáčkneš knoflík a jedeš), rybí tržnici se stoly plnými lososů a tresek (specialita: tresčí chipsy - sušené, malé a příšerně smradlavé plátky rybího masa) a hlavně gotickou katedrálu s průčelím pokrytým sochami, ve které si můžete poslechnout varhanní koncert hraný na varhanách z 18. století. Pozor, norské korunovační klenoty se ukazují jen dopoledne do půl dvanácté. Pak je tu královský palác, celý dřevěný, nenabubřelý, a pevnost na kopci s řadou děl, odkud je krásný výhled na město a na moře a kde se bezvadně odpočívá na trávníku. Ale nejsou tu jen historické stavby. Přímo proti katedrále stojí kostel sv. Olava postavený z betonu, luxfer a lešenářských trubek. Já jsem se ježil, přátelé architekti byli unešeni.