Norsko? To je spousta vody ve všech formách, z nichž některé lahodí oku a jiné jsou nepříjemné, a to obojí ještě podle okamžité situace. A taky spousta kamení. Ale musí se to vidět, aby si jeden udělal představu.

A proto tedy:

Kudy jinudy než přes Německo. Krátká zastávka v Berlíně, abych po letech konečně spatřil vytoužené zadky koní na Brandenburger Tor, jako přídavek Reichstag celý zabalený do hadru (domácí odjeli na letní byt a přikryli ho, aby se snad nezaprášil?) a pak dál lautr rovinou na Rujanu.
Kap Arcona - maják a zbytky slovanského sídliště na nejsevernějším výběžku německé země. Už se nedá dojet až k němu, hezky nechat auto na placeném parkovišti a pak dál můžete na šlapací čtyřkolce, koňským povozem, případně oblíbenou zrůdností všech turisticky atraktivních míst - (f)ekovláčkem.

Sassnitz-Trelleborg. Trajekt čistý, působící důvěryhodným dojmem, plavba klidná. Švédské silnice jsou rovné, kvalitní, rychlost omezená většinou na 110. Přespáváme na parkovišti vybaveném toaletami a umývadly (vše v nerezu, čisté, neponičené) a další den se již seznamujeme s maličkostmi, které nás budou provázet po následující týdny: zatravněné střechy (ať už jsou to stodoly, záchodky nebo jen informační tabule, na stříškách se zelená tráva), výstražné tabule s losem, které se tu běžně používají na místě našich s jeleny, červenohnědě natřené dřevěné domky.

Silnice vede rovinou borovými lesy, které občas přeruší hladina jezera. Za Jönköping se krajina trochu vlní, přibývá luk, z nich vyčnívají balvany jako hřbety zkamenělých buvolů, lesy jsou smíšené. V okolí statků, které vypadají přesně tak, jak je kreslil Karel Čapek - hloučky červených, bíle olemovaných stavení - se pasou koně a bezrohé krávy různých barev.

Stockholm (čti st, ne št), královské město. Jedete městem a najednou jste na mostě, několik desítek metrů pod vámi je voda a pak jste zase ve městě, a zase most.. je to moře nebo jezero Malaren?.. a nakonec přeci jen najdete nádraží a místo k parkování a jdete se podívat na ostrov Gamla Stan, protože tam jsou uzounké uličky a kostely a královský palác a budova parlamentu.. a z toho všeho jsou nejlepší ty uličky s malými krámky. Určitě by se tady dalo pobýt řadu dní a pořád by bylo na co se dívat, ale my přece míříme na Sever. Tak ještě projít hlavní obchodní ulicí Drottninggatan a pak vzhůru na Uppsalu.

Cestou večeříme na odpočívadle, když tu kolem nás prochrčí Karosa s courákem, zasyčí brzdy, ovane nás oblak špatně spálené nafty, otevřou se dveře a z nich se hrnou turisté, vedoucí zájezdu odemkne přívěs, vyvalí se vietnemské pruhované tašky a dvoukilové plynové bomby (nezesměšňuji, taky je máme), cestující se spěšně rozkládají po ploše a po příkopech (stolky jsou už obsazené), vedoucí volá: ¨Dvacet minut! Pak jedem dál. Máme dneska ještě Uppsalu, pak do tří pojedem a pak musí šofér odpočívat, takže když nebude pršet vyklidíte autobus a můžete se venku dospat." Předpokládám, že to musí být opravdu hodně levná cestovka a obdivuji její klienty (většinou kolem padesátky), kteří pro splnění čtyřicetiletých snů za železnou oponou obětují tak velkou část osobního pohodlí a důstojnosti. Mají stejný plán jako my. Nechť šťastně dojedou.

Uppsala. Universita založená v 15. století, románský kostel z 12. a gotická katedrála ze 14. století postavená z červených cihel. O zábradlí na břehu říčky je opřeno několik kol v různém stadiu zrezlosti právě vytažených z vody. Že by zdejší pověra nařizovala házet do vody místo mincí kola?

Dál na sever po silnici sledující směr pobřeží. Krajina je zvlněná, ve smíšených lesích jsou zastoupené i smrky, jezera s malebnými malými ostrůvky - jen s jedním stromem nebo keřem, někdy z vody čouhá jen kus holé skály, pole a pastviny s typickými statky. Dává se do deště.

Celý den jedeme v dešti na sever. V jednom kiosku u silnice, kde jsme se stavovali na kafe, jsme podlehli osobnímu kouzlu obsluhy a zakoupili jeden kus sobí kožky, která teď ve voze schne a tiše, leč usilovně páchne. Jen občas je tato její činnost brutálně přehlušena zápachem chemické továrny osamoceně stojící na pobřeží.

U města Pitea opuštíme pobřežní silnici a zahýbáme podle řeky Pitealven na severozápad, kde u Alvsbyn jsou údajně největší vodopády Skandinavie - Storforsen. Kousek před Alvsbyn míjíme hrůzný výjev - obrovský pavouk s osmi bílýma nohama a neuvěřitelnou tlamou požírá člověka! Již jen spodní část trupu a nohy vyčnívají z jeho útrob... Zvláštní způsob uskladnění balíků slámy..

Storforsen. Vezměte tak jarní Berounku u soutoku s Vltavou, zbavte bahna a pusťte ji lesem po skalách se spádem tak 60m na 1km. Po kamenných plotnách a lávkách přes tůně dojděte až na kraj toku a zadívejte se do proudu letícího kolem vás. Země se chvěje pod nohama, voda se s ohlušujícím řevem řítí přes skály (protože balvany tu prostě nejsou). O kousek dál si můžete rozdělat oheň a ugrilovat oběd - pokud ovšem neprší.

Polární kruh překračujeme jižně od Jokkmokk. Nic zvláštního. Silnice, z jedné strany jezero, z druhé svah se severským lesem. Prostá cedule v pěti jazycích oznamující prostou skutečnost: polární kruh. Žádná vlajkosláva a obchody se suvenýry jako na silnici E6 v Norsku. Zde si jasně uvědomíte pouhou pomyslnost této čáry.

Do Jokkmokk přijíždíme pozdě večer - podle hodinek. Podle světla je deštivé odpoledne. Ubytováváme se v místním campu na břehu jezera, v recepci získáváme doklad o tom, že jsme překročili polární kruh, a využíváme dobrodiní horké sprchy. Je tu i koupaliště s dlouhou skluzavkou, obojí zavřené. Je začátek července, asi deset nad nulou, a z paměti se noří slova klasika: „.. a můj dech, jakkoliv jsem nepožil vody, je mrazivý.." Jokkmokk, centrum Laponska, má jen pár čísel, jednu křižovatku a úpravný světlý kostel s oltářním obrazem Poslední večeře, na kterou si apoštolové zjevně zaskočili od dřevorubecké práce na zdravém vzduchu, tak dobře vypadají.

Silnice dál na sever vede lány břízek podrostlých borůvčím, ze kterých vykukují podivně tvarované zakrslé smrky.

Další zastávkou je Kiruna. Jsa vycvičen paní učitelkou Hrubou ze základní školy, okamžitě vstávám a deklamuji: Kiruna - železná ruda. Městu, založenému r. 1890, vévodí černá hora, jejíž ohavnost na vás dolehne ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se jedná o hlušinu. Pak tady mají červenou radnici s železnou zvonicí a dřevěný kostel z r. 1912, jehož oltářní obraz maloval princ Eugen, paneláky a rozkopané ulice.

Abisko - brána Laponska. Národní park. Hory, břízy, voda, rozkvetlé louky, voda, visuté lávky. Potkáváme skupinku turistů v holinkách a kroutíme hlavou: jak v tom můžou chodit. Když se večer vracíme z výletu, máme jasno: na rozdíl od nás můžou chodit. Kožené pohorky můžete mít naimpregnované jak chcete a není to nic platné, když jde voda vrchem. Holinky, jak se později ukázalo, byly speciál v vibramem pro turistiku. V Abisku se dá udělat spousta pěkných výletů včetně několikadenního přechodu Kungsleden (Královské cesty). U vchodu do parku je možné získat řadu informačních letáků a plánků vycházek různé délky - od hodinových po několikadenní. Pro změnu prší.

Ráno se probouzím a protírám si oči. Vedle nás stojí vlek s jízdními koly připojený ke Karose a za ním - a okolo nás - řada svalnatých mužů hrdinně močících do příkopu a vedoucích řečí o Čecháčcích, kteří se nacpou všude. Lezu za volant a vyrážíme k hranici. Hranice je volně průjezdná a nikdo nám nevěnuje ani tu nejmenší pozornost. Za hranicí se silnice svažuje k pobřeží, k Narviku. V kamenité neutěšené krajině kolem silnice, na ostrůvcích a ostrozích mezi jezírky a zbytky sněhu, stojí červené chatičky - snad víkendové domky? - každý sám docela hezký a prostý, ale v tom množství..