Národní jinak, tedy oficiální veselice. Pódium přehrazuje vozovku Národní před obchodním domem Máj (no, ono je to teď Tesco, ale kdovíco to bude třeba napřesrok) a lidé zaplňují křižovatku s ulicí Na Perštýně a Spálenou. Jak geniální je to poloha se ukáže později, až dorazí studenti z Albertova a budou chtít projít. Přitom by stačilo posunout podium o padesát metrů dál k Václaváku a průchod by byl volný - tolik obecenstva zas nebylo. To ale předbíhám. Na pódiu je Žlutý pes: Sametovááá. Cítím, jak mi souhlasně s basy vibrují vnitřnosti. Když právě neprší, zvedají kolemstojící nad hlavu digitální foťáky a mobilní telefony. Průvod studentů doráží při Aleši Brichtovi a hvízdotem se domáhá průchodu. Je skvělý, že i přes to mizerný počasí je vás tu tolik. Dobrá hláška z jeviště. Píseň skončila a na jevišti vládne mírný zmatek. Začíná televizní přenos a mikrofonu se ujímá pražský primátor. Opět vlna hvízdotu, tentokrát nehvízdají jen studenti. Dozvídáme se, jak je to skvělé, že za bolševika jsme stáli fronty na banány a teď už nestojíme. Primátora přeruší rozhořčený démon: Uvolněte těm studentům co hvízdají průchod, máme všichni stejná práva! Když se vyplétám z davu, na velkoplošné obrazovce běží zdravice těch, kdo se omluvili z účasti: Václav Havel, Marta Kubišová...

Průvod studentů se za klidné asistence městské policie prosmykl Spálenou, Lazarskou a Vodičkovou a zamířil Václavákem pod Koně. Tady je podium jen improvizované. Vystřídá se pár řečníků. Šimon Pánek: já tam 17. nebyl, i když jsem se podílel na plánování. Pak pozdraví přítomné "za nás, kdo jsme tam byli". Proslov Tomáše Halíka mi říká, že se nemám nechat jako občan znechutit, i když to často vypadá všelijak. Je silně proevropský. Z toho, co jsem dnes slyšel, rozhodně nejpřijatelnější. Přestože mi Václav Klaus na Národní unikl, potkávám tu alespoň jeho dvojníka: Tunelování skočilo, zapomeňte...

Jaroslav Hutka zahraje Náměšť, řada lidí s ním zpívá i Havlíčku, Havle. Po hymně se shromáždění rozchází. Zamířím opět na Národní, ale bublina decibelů mě donutí změnit trasu. Potloukám se zšeřelým Starým Městem, vyhýbám se drožkám a odmítám prochladlé distributory letáků, nabízejících kulturní vyžití za turistické ceny. Vlak mi jede za chvíli. Z Masaryčky, ne ze Středu.