Patagonie 2001-2

Přípravy na cestu

Povalený kmen, na kterém jsme seděl, byl vybělený sluncem, větrem a sněhem. Bylo však stále patrné, že příčinou jeho pádu nebyla vichřice ani lidská ruka. Na podmáčené louce kolem mne bylo takovýchto zbytků víc. Malé okrouhlé lístky, typické pro buk lenga, se tu tam objevovaly na větvičkách vyrážejících z ohlodaných pařezů. Rozptýlené světlo zatažené večerní oblohy nevrhalo žádné stíny a hladina jezírka přede mnou byla klidná. Najednou se ozvalo plesknutí, na vzdáleném konci se rozběhly po vodě kruhy a směrem ke mně se blížila ve vodní brázdě tmavá okrouhlá bobří hlava. Podíval jsem se na hodinky. Bylo osm hodin a doma, nějakých čtrnáct tisíc kilometrů odtud, začal právě nový rok.

ráno v Torres del Paine

9. června někdy po půlnoci jsem seděl pod přístřeškem u Jakuba na zahradě, díval se na plátno, na kterém se jeden po druhém objevovaly obrázky, které Dundee nafotil v Patagonii, a povzdechl jsem si: Jojo. Tam bych se taky někdy rád podíval. Jojo, povídá Radka, tak pojeďme. Bral jsem to jako dobrý vtip: Fajn, kdy? No, letos, o Vánocích se tam pojedeme podívat. Přišlo mi to naprosto nereálné, přesto jsem se ráno zúčastnil zpovídání Dundeeho. Jenom se smál a tvrdil, že je to jednoduchý, že se není čeho bát a že máme klidně jet. Nadhodil jsem tenhle nápad doma a kupodivu jsem se nesetkal s prudkým odmítnutím, jak jsem očekával. Nastala tedy doba sbírání informací a plánování.

Cestovky jsem zavrhl poměrně záhy. Základní třítýdenní program nezahrnoval Ohňovou zemi a byl většinou dělaný stylem "jestliže je úterý, musíme být v Belgii". Naše představa byla přece jen spíše využít toho, co v Evropě už pomalu mizí, tedy volného pobytu v přírodě, daleko od civilizace a pokud možno s minimem lidí okolo. Přiznám se, že jsem si také chtěl ověřit jednu podezřelou informaci ze školy. Totiž tu, že když u nás je zima, někde jinde je léto. Plus ty zjevné astronomické bludy o poledním slunci na severu, jiných souhvězdích, měsíci, který při dorůstání má tvar C... a kdovíco všechno ještě.

Postupně jsem zjistil, že Dundee není jediný mezi našimi známými, kdo tuto zemi již navštívil a získané reference se shodovaly v několika bodech: není problém se tam dostat, není problém tam cestovat, je tam bezpečno, krásná čistá příroda, příjemní lidé, jo, jen to počasí. Počasí? Nojo, připravte se na šílenej vítr a na to, že každej den zmoknete.

Radka nám dala kontakt na Martinu a Karla, kteří "tam" už také byli a možná by se tam rádi podívali zase. Takže následovalo seznamovací setkání, jak jinak než s promítáním diapozitivů. Dost mě zaskočilo, že se nejedná jen o obrázky z Patagonie, ale i o záběry z tříměsíčního pobytu na ostrově Nelson u Antarktidy. Přes veškeré ubezpečování ve mně hlodala pochybnost, jestli se vůbec někdo jako já má do takového podniku pouštět. Od doby, kdy jsem s batohem na zádech přecházel bulharské a rumunské hory přece jen už čtvrtstoletí uplynulo. Přípravy však běžely dál. Nákup průvodce Lonely Planet (Trekking in Patagonian Andes), nerozhodné listování mapami v prodejně Kiwi v Praze (nojo, maj tu padesátku Torres, ale kupuj to za pětistovku, když nevíš, jestli vůbec pojedeš).

letiště Frankfurt

V druhé polovině srpna jsem začal shánět letenky a s hrůzou jsem zjistil, že dostat se pod 40000 korun na jednoho bude problém - všechna levnější místa už byla tou dobou vyprodána. Nakonec jsme skončili na čekačce u Lufthansy s tím, že se snad nějká místa na let 25.12. z Frankfurtu do Santiaga uvolní.

A pak přišlo 11.září a všechno bylo najednou jinak. "Hele, nějakej blb se trefil letadlem do Centra obchodu!" "No, asi si zkoušel v praxi to, co se naučil ve Flight Simulator a Microsoft tam zas měl chybu." Zpočátku jen kuriozní informace z bláznivé Ameriky, kde je přeci možné všechno. Pak ale začaly přicházet další informace, na přetíženém serveru CNN se objevily první snímky, internetové spojení přes Atlantik zkolabovalo, telefonní hovory se staly nesrozumitelnými a vypadávaly a po zádech přeběhl mráz. Začalo se mluvit o Afghanistánu, televize Nova už ukazovala mapy světa s barevně rozlišnými nepřátelskými tábory pro třetí světovou válku. Začala vojenská akce proti teroristům, Lufthansa mi dala vědět, že se pro nás uvolnilo místo v letadle, jaksi z nás ale vyprchalo nadšení pro cestu na druhý konec světa a učebnice španělštiny pro samouky zmizela pod hromadou denního tisku.

V listopadu už situace vypadala jasněji, začali jsme doplňovat turistické vybavení a prodejny sportovních potřeb se staly pravidelnými zastávkami při našich pochůzkách městem. Pomalu se také rýsoval program: něco úplně na jihu, tedy Ohňová země nebo ostrov Navarino jižně od kanálu Beagle a potom Torres del Paine a případně Glaciares na argentinské straně. Radana a já jsme ještě uvažovali o něčem více na severu, v oblasti Los Lagos nebo Araukania. Po návštěvě promítání v pražské klubovně Adventury se tato představa konketizovala na národní parky Huerquehue a Puyehue. Hromada vybavení doma v obýváku pomalu rostla a brzy bylo zřejmé, že přesahuje možnosti našich starých padesátilitrových batohů. To, že přesahuje naše síly, jsme si sice mysleli, ale raději jsme se o tom moc nezmiňovali.

Martina s Karlem a jejich kamarád Přemek se rozhodli odjet už 12. prosince, my jsme měli rezervaci na 25.12. a Radka s Radkem se rozhodli strávit v letadle Štědrý večer. Začátkem prosince už byl nejvyšší čas koupit letenky pro vnitrostátní lety v Chile. Ani LAN Chile, národní letecká společnost, a tím méně Aerovías DAP, lokální společnost zajišťující dopravu v jižní Patagonii, nemají v Čechách zastoupení a pražské cestovky nabídly letenky ze Santiaga na jih jen za nesmyslně vysokou cenu. Zbyl tedy Internet, jakkoliv moje platební karta při představě, že bude použita pro platbu po síti, kvičela hrůzou a kroutila se do ruličky. (Jak se ukázalo, bylo to částečně oprávněné, protože LAN Chile si strhla peníze za letenky hned dvakrát - sama od sebe ale neoprávněně inkasovanou částku vrátila.) Obě společnosti potvrdily nákup letenek e-mailem. Dlouhé otálení s nákupem letenek u Lufthansy se ukázalo být neprozřetelným, protože cena letenek od srpna stoupla o třetinu.

letiště Santiago

Místo slavnostního oběda na Hod Boží Vánoční jsme se tedy vypravili na letiště. Můj batoh vzbudil pozornost kontrolorů a musel jsem jej v jejich přítomnosti vybalit a předvést, že nádoby na benzín do vařiče jsou prázdné, dobře vypláchnuté a otevřené. Pak skok do Frankfurtu, sedmihodinové čekání na prázdném a nudném letišti (večerní let z Prahy byl zrušen, takže jiná varianta nebyla) a pak noční přelet na jihoamerický kontinent. V Buenos Aires, v místě mezipřistání, nás na hodinu a něco vyhnali do haly a pak už to byla jen chvilka přes Andy do Santiaga. Hory jsme neviděli - byly schované pod mraky. A stejně jsme seděli v prostřední řadě. Mimochodem, znám příjemnější dopravní prostředky než je Jumbo Jet.

jesličky na letišti v Santiagu kvetoucí oleandry venku nejsou vidět

Letiště v Santiago de Chile. S obavami jsme očekávali specielně cvičené psy, kteří v našich batozích hravě odhalí ovesné vločky a instantní hovězí polévku, nic takového se však nekonalo. Odevzdali jsme úředníkům prohlášení, že do Chile nedovážíme nic zakázaného, zejména ne nic živočišného či rostlinného původu, dostali jsme razítko na evidenční lístek, batohy prolezly ještě jednou rentgenem a byli jsme tak oficielně vpuštěni do země. Naše první kroky vedly do odletové haly o patro výš a k přepážce společnosti LAN Chile. Tam jsem trochu nejistě předložil vytištěný e-mail, slečna se mile usmála, prohlásila ten kus papíru za elektronický lístek a poslala nás přímo na odbavení. Tady poprvé jsme si uvědomili, že jsme té španělštině měli dát o mnoho více. Slečna totiž hovořila anglicky jen velice málo - což však bylo stále o mnoho více než většina Chilanů, se kterými jsme se během následujícího měsíce potkali. U přepážky LAN Chile s námi byla mladá česká dvojice. Měli trochu jiný program než my a právě si kupovali letenky někam do Araukanie. Přestože neměli žádnou rezervaci, nebyl problém letenky koupit - denně létá na jih asi osm spojů a v tom by byl čert, aby se v některém z nich nenašlo místo.

u Santiaga

U přepážky označené Prechequendo jsme odevzdali batohy a dostali na můj vytištěný e-mail palubní vstupenky na večerní letadlo. Do odletu do Punta Arenas zbývalo opět nějakých šest hodin, protože jsem z opatrnosti nechal dost velkou rezervu na přestup. Všichni mě totiž strašili, že odbavení trvá až čtyři hodiny a že všechna letadla mají několikahodinová zpoždění. Nojo. Takže nás čekalo zase dlouhé bloumání po letišti. Prolezli jsme všechny obchůdky, vyměnili nějaké peníze, užili jsme si pohledu na ozdobený stromeček s betlémem na pozadí sluncem ozářených rozkvetlých oleandrů. Pořídili jsme si také telefonní kartu, která se dala použít i na volání do Čech. Později se ukázalo, že tyto předplacené karty jsou dost výhodné - pokrytí mobilní sítě se v Patagonii omezuje jen na města a navíc roaming je několikanásobně dražší než volání na kartu z automatu.

Villarica, Quetrupillan, Lanin

Osorno .

Vyšli jsme před letištní budovu. Bylo příjemné teplo, pofukoval vlahý vítr. Za letištěm se v oparu zvedaly červenohnědé kopce s tmavými skvrnami křovisek. Andy ani město nebylo vidět. Natáhli jsme se na pečlivě sestříhaný trávník u parkoviště do stínu topolu a užívali si náhle získaného léta. Včera doma padal sníh, byla vichřice, že letiště muselo přes noc přerušit provoz a tady tohle. V pohorkách, dlouhých kalhotách a s bundou s vepnutou flískou jsem si tady připadal naprosto nepatřičně; tady to bylo spíše na tričko a kraťasy.

Odpoledne uběhlo v lenošení a přišel čas pokračovat v cestě. Čekalo nás asi 1200km do Puerto Montt a potom dalších 1000 do Punta Arenas. V Boeingu 737 jsme dostali místa vlevo u okna a jak jsme se vzdalovali od Santiaga, mraky se trochu roztrhaly a tak jsme mohli pozorovat hory. Měl jsem na klíně mapu a některá místa se mi podařilo identifikovat. Tenhle kužel se zasněženým vrcholem je určitě Villarica! A za ní Quetrupillan a Lanin! A jen o pár minut dál se objevil další pravidelný kužel: sopka Osorno. To už letadlo klesalo, rovinatá zemědělská krajina střídající se s vodními plochami (jsou to jezera nebo zálivy? Kdo ví..) byla blíž a pak letadlo dosedlo na nerovnou dráhu malého letiště v Puerto Montt. Malá modrá plechová budova se dvěma choboty, nic víc.

Boliviana 375, Punta Arenas

Nečekali jsme dlouho a už jsme byli na cestě dál na jih. Zálivy, jezera, zasněžené kopce, sněhu přibývalo a bohužel také mraků, takže jsme neviděli ani rozsáhlý ledovec, ani Torres del Paine, ani FitzRoy. V Punta Arenas jsme přistáli už za tmy. Nové letiště na břehu Magellanova průlivu leží asi dvacet kilometrů od města. Koupili jsme si lístky na mikrobus do centra (2500 za osobu) a řidiči jsme udali adresu našeho prvního noclehu v Chile: Boliviana 375. Martina s Karlem totiž skvěle zapracovali a zamluvili pro všechny ubytování v soukromí se snídaní (4000 na osobu a den). Informaci nám předali pomocí vzkazovníku, který jsem zřídil na svém serveru a který se nadmíru osvědčil - snad v každém městečku v Chile se najde nějaká ta internetová kavárna a mrtvá schránka na webovském serveru je jednodušeji přístupná než e-mail. Byli jsme tedy vezeni nocí a deštěm rovinatou krajinou do města nízkých domků obitých plechem, kde v zarádkách roste žlutý janovec a stromy na náměstích jsou pečlivě tvarované. Z toho jsme ale zatím viděli jen velmi málo.

typická elektroinstalace

Mikrobus nás po drobném nedorozumění, které se vyřešilo tím, že jsem si nakonec přece jen vzpomněl, jak se španělsky řekne "naproti", dovezl na Bolivianu, jednu z ulic pár bloků od centra. Seňora Rita nás již očekávala , stejně jako Radka, která s Radkem dorazila o pár hodin dříve. Byli jsme uvedeni do našeho pokojíku, kam se toho kromě dvou postelí už mnoho nevešlo, a první, co mi padlo do oka, byla elektroinstalace vedená v trubkách po povrchu zdí. A také výzdoba zdí, rozsáhlé obrazy ze všech koutů světa, skládané z puzzlů. A porcelánové sošky a vyšívané dečky. Chvíli jsme poseděli a popovídali s R+R (s Ritou to nešlo, protože mluví jen španělsky), dali jsme si sprchu (na dlouhou dobu poslední) a uložili jsme se ke spánku. Byla asi jedna po půlnoci, 27. prosince.

---

hlavní stránka	Přípravy	Navarino	Torres del Paine	Punta Arenas	Huerquehue	Puyehue