Sicilie - Caccamo (a taky Cefalu)

Byvše předem varováni před návštěvou Himery (SMSkou s lakonickým sdělením Himera-chiméra), opustili jsme dálnici u Termini Imerese a po okresce 285 jsme zamířili na jih. Silnice bez velkých rozpaků nabrala solidní sklon a jala se vytrvale šplhat do hor, které prakticky na celém severu Sicilie začínají hned u moře. Tak se stalo, že po necelých osmi kilometrech jsme dosáhli výšky pěti set metrů a otevřel se nám pohled na městečko přilepené na úbočí Monte San Calógero, kterému dominoval středověký hrad. Po chvíli jsme už projížděli liduprázdnou ulicí, na stromy porostlé náměstíčko, z jedné strany lemované řadou domů a z druhé ukončené zídkou a srázem. Tam jsme zanechali auto a vydali jsme se k hradu, ke kterému to bylo jen pár (desítek) kroků.

Hrad sám je jedním z nejlépe zachovaných na Sicilii. Nejstarší část pochází pravděpodobně z 11. století a v průběhu dalších let byl hrad postupně upravován a rozšiřován, naposledy v 17. století. Městečko Cáccamo je však daleko starší, některé prameny zmiňují, že bylo založeno Féničany.

Brána byla, kupodivu, otevřená, z okna se na nás usmívala krásná Siciliánka a kývala na nás, že jako můžeme jít dál, ale že si máme pospíšit. Byloť tři čtvrtě na dvanáct a hrad byl otevřený do celé. Inu, pospíšili jsme si a za tu čtvrthodinu jsme proběhli nádvořími a sály, kteréžto byly čerstvě opravené, s obnovenými, místy malovanými, stropy, ale celé bez jakéhokoliv nábytku či vybavení. Z oken byl pěkný výhled dolů do kraje, v údolí přímo pod hradem se rozlévalo jezero, klid a mír. Někteří z nás prohlásili, že si dovedou představit, jak dobře by se tu bydlelo a že by nemuselo být špatné vypracovat se na feudála.

A potom se za námi brána hradu zavřela a my jsme se vydali na procházku po městě. Na zdech některých domů byly v barvách vyvedeny různé obrazy, některé jakoby vystřižené z nějaké fantasy knížky, jiné jakoby realističtější, ale vesměs nepříliš vkusné. Uličky stoupaly prudce vzhůru po spádnici, měnily se ve schody... a pak tam najednou napříč jelo auto, zrcátky skoro škrtalo o stěny domů, o kousek výše, nad dalšími schody, stály zaparkované skútry, na zápraží seděl muž a četl noviny, z oken voněl oběd, a tak pořád stejně, výš a výš, ulici za ulicí. Když jsme zjistili, že tady se výhledu na hrad nedočkáme, otočili jsme to a jinými podobnými uličkami sešli zase dolů. Tam se mezitím usadil na náměstí policista a vybíral pokuty za jízdu v protisměru. Náměstí totiž bylo z nějakého důvodu dočasně zjednosměrněno a domácí na to nedbali a jezdili jako vždycky. Brzy se rozvinula akce na pomoc, kdy za zatáčkou stál jeden mladík a vehementně se snažil zastavit a varovat projíždějící motoristy. Někteří nedbali - a platili.

Vrátili jsme se na severní pobřeží a pokračovali na východ. Cestou jsme se ještě krátce stavili v Cefalú, městě krčícím se pod strmou skalní stěnou. Podle obrázků v průvodcích jsem nabyl dojmu, že sráz se táhne podél pobřeží, ve skutečnosti je to ale jen osamocená skála La Rocca, na jejímž vrcholku jsou zbytky pevnosti a zřejmě i zbytky antického chrámu. Chvíli jsme sledovali ukazatele na Dianin chrám, když ale začalo být jasné, že by nás neminul výstup na skálu, vzdali jsme to. Na náměstí je k vidění další z katedrál, tentokrát posatvená někdy ve 12. století normanským králem Rogerem II. Na stavbě nejsou tak patrné maurské vlivy jako na mnohých jiných sicilských kostelích. Uvnitř prý jsou k vidění mozaiky, my jsme se však museli spokojit s pohledem zvenčí, protože přes poledne je zavřeno.

Potom nás čekala další část přesunu na východ, do Milazza. Přestože podle mapy už tady měla být dva roky dokončená dálnice, skutečnost byla jiná - na nedokončené štíhlé mosty, vedoucí z tunelu do tunelu, jsme se mohli dívat jen odspodu, ze staré silnice.