Dírková komora

Probouzení postupovalo pomalu a obezřetně, zjevně mě po včerejším večírku šetřilo. Do snu se vmísily nepatřičné zvuky ulice a já jsem si pomalu uvědomoval, že spánek končí. Opatrně jsem otevřel oči. V místnosti panovalo přítmí, žaluzie a těžké závěsy propouštěly jen velmi málo světla. Uvědomoval jsem si pach vystydlého cigaretového kouře, stoupajícího z hromádky šatů přehozených přes židli. Ležel jsem na zádech a očima jsem přejížděl po siluetách nábytku, když tu mou pozornost upoutal pohyb na zdi, skoro u stropu. Zadíval jsem se tam a pak jsem rychle zavřel oči. Podél stropu jel náklaďák. To není spravedlivé, vždyť jsem skoro nic nepil! I se zavřenýma očima jsem ale slyšel jeho motor. Mozek začal pracovat. Znovu jsem se podíval na to místo. Náklaďák byl pryč, ale postupně jsem začal rozeznávat rozmazané obrysy budov a stromů, převrácené vzhůru nohama. Vstal jsem a postavil se k obrazu čelem. Ten však zmizel, zeď byla prázdná. Udělal jsem krok stranou a na zdi se objevila skvrna připomínající autobus, který jsem slyšel za sebou. Obrátil jsem se za zvukem - a do očí mě bodl paprsek světla, které se prodralo skulinou mezi lamelami žaluzie a pak mezi závěsy. Aha! Mám to!

Zbytek dopoledne jsem strávil pokusničením. Výsledkem bylo víko krabice od bot propíchnuté tužkou, přišpendlené ke skulině mezi závěsy. Obraz na zdi nabyl na určitosti. Mezi starými školními věcmi jsem našel kus pauzáku a jak jsem se s ním blížil k díře, obraz se zmenšoval a vyjasňoval. Přilepil jsem pauzák na sklo, opřel jsem sklo o opěradlo židle a rychle jsem tužkou obtáhl obrysy. Právě včas. Slunce venku se skrylo za mrak a obraz potemněl.

Seděl jsem s přáteli v zahradní restauraci u oběda a nadšeně jsem jim popisoval svůj objev. Nakonec jsem vytáhl svůj počmáraný pauzák. Tomáš, který mě poslouchal celou dobu s úsměvem, na něj letmo pohlédl a povídá: "Tak to ses dostal tak do šestnáctého století. Ale stejně je to pokrok - za jedno dopoledne skoro dva tisíce let." Nechápavě jsme se na něj podívali. "No, tenhle jev snad poprvé pozorovali už Číňani v pátém století před naším letopočtem. Zabýval se jím i Aristoteles a spousta chytrých lidí po něm, ať už to byli Arabové v desátém století nebo renesanční myslitelé, třeba Leonardo da Vinci. A přenosná bednička s dírkou - nebo spíše s čočkou pro lepší světelnost - patřila do výbavy malířů v 17. století. Dělali s ní totéž co ty: obtáhli promítnutý obraz a bylo vymalováno. V polovině 19. století pana Brewstera napadlo dát do krabice desku s vrstvou citlivou na světlo a byla na světě fotografická dírková komora. Tam jsi ty ale ještě nedospěl."

Začaly se mi vybavovat zasuté vzpomínky na hodiny fyziky. Jojo, už jsem o tom slyšel. Camera obscura tomu říkali. Má to něco do činění s šířením světla. "To je to... že se světlo šíří přímočaře, žejo?" nadhodil jsem nesměle. "To si piš! Zavři oko!" Tomáš mi strčil ruku před otevřené oko. "Vidíš mě?" Blbá otázka. "Kdyby se světlo nešířilo přímočaře, tak bys mě viděl." "No tak on tě tak trochu vidí, protože světlo se rozptyluje a ohejbá, ale jenom tak málo, že tě vlastně nevidí." zapojil se do hovoru Petr. Tomáš mávl rukou: "Samozřejmě, ale to můžeme pro účel výkladu zanedbat."

A pokračoval: "Každá věc je osvětlená mnoha zdroji světla. Slunce, světlo oblohy, světlo odražené od jiných předmětů. A zase to světlo odráží do všech směrů. Pokud se budeš na tenhle půllitr dívat zprava zleva, shora zdola, pořád ho uvidíš. No, a protože se světlo bodů odráží ze všech bodů do všech bodů, tak když dáš před půllitr papír, bude osvětlenej všema odrazama a světlama z okolí a nic se na něm neobjeví. Aby se na něj promítl obraz půllitru, musíš se postarat o dvě věci: Jednak aby se každý bod půllitru promítl na papír jen jednou a druhak aby se obraz půllitru neztratil ve světle z jiných zdrojů. Protože se světlo šíří přímočaře, první podmínku splníš tím, že paprsky od půllitru pustíš jen skrz malou dírku. A druhou tím, že to všechno zavřeš do světlotěsné bedny. A máš dírkovou komoru." Tvářil jsem se asi dost tupě, protože Tomáš vyhrabal tužku: "Hele, já ti to namaluju."

Praha, Staré Město. 50mm, kinofilm.

Načmáral na okraj novin kvádr a ještě něco, co mělo představovat půllitr a jeho převrácený obraz uvnitř kvádru. "A tím se dá i fotit?" zeptal jsem se. "Jasně. Zalepíš dírku černou páskou, dozadu dáš film nebo fotopapír - samozřejmě ve tmě - odneseš to na místo, kde chceš fotit, odkryješ dírku a je to." "Hmmm... to bych chtěl vidět." "Můžeš. Náhodou tu pár obrázků mám."

Praha, Karlův most. 50mm, kinofilm.

Petr se naklonil nad obrázky: "Máš to nějaký rozmazaný. Viděl jsem o dost lepší. Byly 18x24cm a nebyly zdaleka tak rozmazaný." "Jistě. Tohle jsou zvětšeniny z kinofilmu. To, co jsi viděl, mohly být kontakty z papíru nebo něco míň zvětšeného, třeba z 6x6 nebo z plochého filmu." "Kde se takový foťák dá koupit?" zeptal jsem se. "No, to se většinou nekupuje, ale vyrábí. Fantazii se přitom meze nekladou. Jak jsem už říkal, musí to být světlotěsná schránka s dírkou, zevnitř načerněná, aby se tam světlo neodráželo. Rozměr se volí podle použitého materiálu. Film nebo papír může být proti dírce umístěn rovně nebo může být i prohnutý. Takže se dají použít různé krabice - kartonové od bot, plechové hranaté od sušenek, kulaté od bonbonů nebo plechovky od coly. Tohle jsem například vyfotil krabičkou od bonbonů."

Karlův most, Praha. Fotografováno krabičkou od bonbonů, dírka 0,25mm.

"Viděl jsem na internetu nabídky na dírkové komory z leštěného tvrdého dřeva, stály pěknej balík," dodal Petr. "Jo, i takové jsou. Ale větší dobrodružství je udělat si dírkovou komoru sám. Dá se začít třebas i s foťákem, ze kterého jde sundat objektiv - třeba s velkoformátovým nebo středoformátovým přístrojem nebo i s jednookou zrcadlovkou. Sundáš objektiv, nasadíš krytku těla, do které je ve středu vsazená dírka, a je to. A můžeš použít třebas i mezikroužky a měnit tak ohniskovou vzdálenost."

Bednax, obrazová vzdálenost 50mm.

Krabička od bonbonů jako dírková komora na kinofilm.

Doma vyrobená komora na film 6x9, obrazová vzdálenost 18mm.

"A čím jsou dělané tvoje fotky?" zeptal jsem se. "Je to reprodukční zařízení ze zvětšováku Opemus. Je na kinofilm, takže nemusím po každé fotce do temné komory. Navíc má štěrbinovou závěrku, ovládanou drátěnou spouští. Jen jsem na něj spájel z cuprextitu různě dlouhé nástavce pro držení dírek. Čím menší vzdálenost dírky od materiálu, tím neobvyklejší fotky. Dírková komora také zachovává rovnoběžky a nenadělá z nich soudky."

Praha, chrám Panny Marie před Týnem. Negativ 6x9cm, obrazová vzdálenost 18mm

"Jak se taková dírka udělá?" "Možnosti jsou různé. Profesionálně vyráběné dírky jsou buď vypalované laserem nebo leptané. Pokud se do výroby pustíš sám, je třeba, aby materiál byl co nejtenčí a přitom dostatečně pevný. Dírka musí být co nejkulatější, s rovnými okraji, bez otřepů. Dobrá je bronzová folie, dá se použít plech z plechovky od coly nebo i alobal. Slušná dírka se dá udělat hodně tenkou jehlou. Pak se ale musí zabrousit jemným smirkem okraje, znova protáhnout jehlou a znova přebrousit, až je dírka pravidelná. Kontrolovat se to dá ve zvětšováku nebo lupou. Občas se seženou i vrtáčky o průměrech 0,25 - 0,5mm. Také jsme slyšel, že je možné udělat do plechu důlek gramofonovou jehlou a hrbolek z druhé strany opatrně odbrousit brouskem. Já jsem navrtal cuprextit, vyleštil folii a pak jsem ji odtrhl od laminátové podložky."

"Nojo, ale jak má být ta dírka velká?" zeptal jsem se. "Čím bude menší, tím bude obrázek ostřejší, protože každý bod půllitru se promítne na menší plošku. Jenže pak budeš mít třeba problém s tím, že světla bude tak málo, že obraz neuvidíš." "A taky když bude díra moc malá, tak se světlo může ohýbat a výsledkem bude zas menší ostrost," doplnil Petr. "Jistě, to když se dostaneme k velikostem kdy je třeba brát v úvahu vlnovou délku světla," přikývl Tomáš. "Víš, ona nad tím koumala spousta lidí a když budeš mít zájem, určitě najdeš leccos na internetu. Je na to i vzorec." Na okraj novin přibyla jednoduchá formule. "Jak vidíš, je tam gumová konstanta a počítá se pro jednu vlnovou délku viditelného světla, takže s tou velikostí to zas až tak žhavé není. Pro začátek neuděláš chybu, když vyrobíš díru o průměru tak 0,2 - 0,5mm pro ohniskové vzdálenosti od 20 do 100mm. Na internetu se najdou tabulky doporučených průměrů, podle mne ale není přesná velikost až tak kritická." "No, tak ohnisko to nemá, není tam nic zakřiveného, ani čočka ani zrcadlo, tak to nemůže mít ani ohniskovou vzdálenost," zaprotestoval Petr. "Jo, to máš pravdu, měl bych radši vzdálenosti dírky od průmětny - tedy od citlivého materiálu - říkat obrazová vzdálenost," přiznal Tomáš.

"A jak určím osvit?" "Nejlépe zkusmo. Zhruba se dá určit clonové číslo z obrazové vzdálenosti dělené průměrem dírky a pak z něj vypočítat násobitel k cloně třeba 16 a měřit běžným expozimetrem. Pro můj Bednax s obrazovou vzdáleností okolo 50mm mi vychází násobitel asi 250. Na slunci pak dostávám expozice okolo 8 vteřin. Není to ale kritické.

Čtyři dírky, 15mm, kinofilm.

Poloviční nebo dvojnásobný čas by dal díky expoziční pružnosti negativu také použitelný výsledek. Pro papíry se expozice musí stanovit experimentálně, zase tě odkážu spíše na internet."

Měl jsem pocit, že už mi informace vytékají z hlavy ušima. "Zabývá se tím hodně lidí?" "Překvapivě dost, po celém světě. Dokonce se každoročně pořádá světový den dírkové fotografie. Letos připadne na 27. dubna.

Zkřížené štěrbiny, 15mm, kinofilm.

Fotografie pořízené ten den dírkovou komorou je možné naskenovat a poslat pořadatelům na http://www.pinholeday.org/, kteří je potom vystaví. Sejde se jich tam vždycky několik set. Je to dobré místo pro inspiraci."

Tomáš shrábl fotky rozházené po stole. Jedna mu vypadla. Byly na ní čtyři vzájemně posunuté obrazy. "To jsi dělal pod zvětšovákem?" "Ne, vyvrtal jsem čtyři dírky. Až ti nebude stačit jedna, vyvrtej jich víc. Nebo zkus místo dírky štěrbinu. Anebo", zalistoval fotkami a jednu vytáhl, "zkus dvě zkřížené štěrbiny za sebou."

Ještě jsme chvíli povídali a pak jsem se vytratil. Světový den dírkové fotografie se přece blíží.

duben 2003